Kineziterapie

15 Říj

Před pár lety jsem při běhání v lese zakopla o kořen schovaný pod spadaným listím. Spadla jsem a bolestí málem omdlela. Nedokázala jsem se postavit a Motýl mě musel nést asi 2 km v náručí k autu. Dovezl mě na pohotovost do nemocnice, kam jsem se pak ještě několikrát vrátila na kontrolu. Nejdřív o berlích, později bez berlí, ale pořád s bolavým kolenem. Doktor za celou tu dobu na moje koleno ani jedinkrát nesáhnul, jen pořád dokola zkoumal rentgenové snímky, na kterých nic neviděl. Předepsal mi „kinésithérapie“, tedy rehabilitaci. Chodila jsem na ni k moc milé slečně, která mi nejdřív koleno přejížděla ultrazvukem (teda myslím), pak mi ho masírovala a nakonec jsem musela u ní v ordinaci „cvičit“: držet rovnováhu na takové dřevěné destičce, která byla položená na kuličce apod. Nakonec to byla právě ona, kdo odhalil příčinu mé bolesti: při pádu jsem si kolenem škubla a došlo ke chvilkovému vykloubení, během kterého se mi mezi kosti dostala malá tuková bulka, jakých údajně všichni máme v těle desítky. Bulku se jí podařilo vymasírovat z kolena zase ven a od té doby mě koleno nebolí.

Motýla už několik let bolí záda tak silně, že se během procházky s kočárkem musí vždy každých 100 metrů zastavit a dřepnout si. Konzultoval už několik odborníků a vystřídal mnoho kineziterapeutů, zatím mu ale žádný nepomohl. Já jsem přesvědčená, že jeho problém je někde jinde a že ta bolest v zádech je jen průvodním jevem.

Tím chci říct, že s kineziterapeuty máme dobrou i špatnou zkušenost.

V pondělí se mi moje kolegyně, která má syna asi o dva měsíce staršího než já, svěřila, že s ním v pátek byla u tzv. mikro-kineziterapeutky kvůli tomu, že její syn v noci špatně spí. A ta „mikro-kiné“ prý jejího syna promasírovala (což se mu moc nelíbilo) a „vycítila z něj“, že když byla v 6. měsíci těhotenství, zažila mnoho stresu a nějakou nespravedlnost. Což je pravda – v 6. měsíci se její těhotenství značně zkomplikovalo a její syn pak přišel na svět téměř 2 měsíce před termínem. A kvůli tomu prý teď špatně spí. Mikro-kiné jí poradila, že s ním má hodně mluvit a ujišťovat ho. A světe div se, o víkendu spal prý najednou celou noc.

Okamžitě jsem se nadchnula myšlenkou, že i já s Motýlkem zajdu k „mikro-kiné“, která nám během 30minutové konzultace definitivně vyřeší naše přerušované noci.

Motýlkův spánek jsem už raději řešit přestala. S večerním uspáváním problém nemáme, ale během noci se pak téměř vždycky probudí a nedokáže znovu usnout sám. Musím k němu přijít a chytit ho za ruku (jo jo, pořád ta RUKA), nebo si ho rovnou vezmu k nám do postele, čímž alespoň zajistím, že nebudu muset během noci vstávat několikrát. Víceméně jsem se smířila s tím, že zatím v noci potřebuje fyzický kontakt, a pevně věřím, že jednoho krásného dne toto období skončí a já zase budu moct spát rozvalená na břiše a budu mít polštář sama pro sebe (a Motýl nebude mít Motýlkovy nohy v obličeji).

Ano, přestala jsem to řešit, ale kdyby ke mně nějaké řešení v podobě zázračné „mikro-kiné“ přišlo samo, hned bych po něm skočila.

Takže jsem si kolegyni řekla o kontakt a hned jsem si chtěla domluvit konzultaci. V pondělí tam byl ale záznamník s namluveným vzkazem, že sekretariát je ten den výjimečně uzavřen. Měla jsem tedy prostor to večer probrat s Motýlem, který mě stáhnul zpátky na zem a prohlásil, že náš Motýlek vlastně zase tak náročný není a že jemu vlastně to společné spaní ani tolik nevadí. To jsem nevěděla, protože ho jen slyším každé ráno nadávat, co všechno mu Motýlek během noci prováděl.

Myšlenku navštívit „mikro-kiné“ jsem úplně nezavrhla, ale odložila ji. Rozhodla jsem se sondovat u kolegyně, jestli se u ní doma opravdu stal zázrak a jestli je to řešení dlouhodobé.

Asi bohužel nikoli. Její syn už se opět budí. S tím rozdílem, že dříve „pouze“ křičel, zatímco teď zoufale volá: „Mamíííí!“

Moje kolegyně je však na radu oné „mikro-kiné“ pevně rozhodnutá ho nechat křičet. Včera prý křičel „jen“ čtvrt hodiny a pak sám usnul.

Takže to asi nebude nic pro mě. Já bych tu čtvrthodinu určitě nevydržela.

 

Chůvou od 5 ráno

8 Říj

V sobotu večer jsme měli domů pozvané hosty: Motýlovy ex-sousedy. „On“ dělá starostu v obci, kde Motýl dřív bydlel a kde stále žijí jeho dcery. „Ona“ pracuje jako „assistante maternelle“, tzn. má povolení  k tomu, aby mohla u sebe doma hlídat malé děti. Ve Francii je tento způsob hlídání dost častý. Je to taková alternativa k jeslím, kterých je pro malé Francouze, jejichž maminky se vracejí do práce obvykle od 3 měsíců věku miminka, nedostatek.

Vyprávěla nám o svých současných svěřencích. Mezi nimi i teď už asi roční holčička, kterou označila jako to nejproblémovější miminko, o které se za celou svou kariéru starala, protože prý hodně pláče. Maminka té holčičky je zdravotní sestra a do práce se vrátila 6 měsíců po porodu. Na Francii tedy luxus. Potíž je v tom, že jako zdravotní sestra někdy začíná pracovat v 5 hodin ráno. A tak své dítě zhruba ve 4.30 probudí, oblékne a odveze k té „cizí paní“, která se o ni stará, dokud si ji maminka zase nevyzvedne.

Prohlásila jsem, že mi připadá nelidské budit 6měsíční (i starší!) miminko tak brzy ráno a někam ho vozit a že se nedivím, že to dítě potom celý den pláče. Motýl i jeho ex-soused s ex-sousedkou sborově odvětili: „Ale co má dělat, když je zdravotní sestra?“

Byla jsem odzbrojená. No… nevím, co má dělat tahle francouzská zdravotní sestra. Myslím, že zdravotní sestry v Čechách jsou na tom stejně jako ostatní české maminky: vybírají si mateřskou a rodičovskou dovolenou minimálně do dvou let věku dítěte. Často déle.

Zřejmě se opakuju, ale pořád mi nejde do hlavy, jak je možné, že ten francouzský přístup k malým dětem nikomu nepřipadá nezdravý a dlouhodobě škodlivý. Oni to mají ale už tak hluboko zaryté pod kůží, že jim vůbec nepřipadá divné, že zdravotní sestra je nucená budit několikaměsíční nemluvně a odkládat ho k cizí ženské, aby se o něj postarala, zatímco ona bude pracovat.

Ach jo.

Blogerka roku???

3 Říj

Všimla jsem si, že pár mých oblíbených blogerek začalo své čtenáře prosit o hlasy v soutěži Blogerka roku. Tak jsem se šla na stránky té soutěže taky podívat. A málem mi oči vyskočily z důlků: můj blog je tam mezi nominovanými taky! Vůbec netuším, jak je to možné. Kdo mě nominoval? A proč o tom nevím?

Konkurence je veliká, ale vás sem chodí taky docela dost. Tak šup šup, váš hlas mi můžete dát tady.

Děkuju :-)

Čekám na správné počasí

3 Říj

Na každé nové roční období se těším. Samozřejmě si je vždycky trochu idealizuju.

Při slově „jaro“ se mi vybaví stromy s čerstvými lístky, zelené louky, rozkvetlé keře, modrá obloha a slunce.

Při slově „léto“ cítím vůni posekané trávy, slyším cvrkot lučních kobylek, vidím mísu jahod, modrou oblohu a slunce.

Při slově „podzim“ se mi vybaví barevné listí, spadané kaštany, modrá obloha a slunce.

Při slově „zima“ vidím sama sebe na svahu čerstvě upravené sjezdovky a později se svařákem v ruce na terase nějakého příjemného ski-baru. A samozřejmě modrá obloha a slunce.

automne

Na podzim už marně čekám od konce srpna, kdy jsem se vrátila z prázdnin a symbolicky se loučila s nátělníky, sukněmi a sandály. Zmocnil se mě záchvat paniky, když jsem si uvědomila, že Motýlek už nemá v zásobě žádné o několik velikostí větší oblečení, jako tomu bylo doposud. V období kolem jeho narození jsem dostala i koupila spoustu oblečení, do kterého postupně dorůstal… až z něj vyrostl. Trochu jsem se ukidnila, když jsem mu v jednom internetovém bazárku pořídila zimní kombinézu. Je trošku větší, takže si myslím, že v zimě mu bude perfektně. Pokud tedy letos nějaká zima bude.

Pro sebe jsem se rozhodla pořídit nový kabát a kozačky. Bohužel nakupovat pro Motýlka je mnohem jednodušší, než nakupovat pro sebe. Do obchodů se sama dostanu zřídkakdy a s Motýlkem nemám na zkoumání a zkoušení zboží dost odvahy a trpělivosti. Nehledě na to, že je venku pořád hezky a přijde mi škoda trávit slunečné odpoledne chozením po obchodech.

Vlastně mě ta modrá obloha a slunce už začínají trošku štvát. Já vím, že se rouhám. Ale už se nemůžu dočkat, až se zachumlám do nějaké tlusté šály, zvednu límec svého zbrusu nového kabátu a projdu se spadaným listím ve svých nových kozačkách. Když je ale venku 20 stupňů, hrozí, že bych se uvařila. Navíc si ten kabát a kozačky ani nemůžu jít koupit, když na chození po obchodech potřebuju, aby venku pršelo.

Tak si ten svůj kabát a boty vyhlížím aspoň na internetu. Zaujal mě tenhle kabát Stefanel, ale nejsem si jistá, jestli by mi tenhle střih sednul.

kabat

Z bot se mi zatím líbí tyhle značky Geox…

geox

… anebo tyhle od Clarks.

clarks_bottesCo si o nich myslíte? A jak nakupujete vy? S dětmi nebo bez dětí?

3 srdce

30 Zář

Jak jsem slíbila minule, napíšu vám dnes něco k filmu, který jsem viděla při své poslední návštěvě kina.

Francouzský film 3 srdce vypráví příběh zhruba 40letého, ne příliš pohledného Marca, který pracuje na finančním úřadě. Jedna služební cesta ho zavede do malého městečka na francouzském venkově, kde v noci potká Sylvie (Charlotte Gainsbourg). Nevím přesně, jak k jejich setkání došlo, neboť jsme s kamarádkou do kina dorazily se zpožděním, které bylo způsobené tím, že jsme se zapovídaly u večeře, a také tím, že jsme u sebe neměly hotovost a v belgických kinech (nebo tedy aspoň v tomhle) neberou mezinárodní platební karty jako VISA nebo Mastercard, ale pouze nějaké lokální platební karty. Musely jsme tedy přemluvit pokladní, že jí necháme občanku (při té příležitosti jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla doklady na hotelu a řídila bez řidičáku) a hotovost si do bankomatu dojdeme vyzvednout až po filmu, jinak by už nemělo cenu na něj chodit. Později jsme toho litovaly, neboť během filmu začalo hustě pršet a banku jsme pak ve tmě a dešti nemohly najít.

Ale zpátky k ději filmu: Marc a Sylvie se spolu celou noc procházejí, diskutují a kouří jednu cigaretu za druhou (hlavně ona). V jednu chvíli se ji Marc pokusí políbit, ale ona nechce, takže mezi nimi k ničemu nedojde. Ráno Marc nasedne do rychlovlaku TGV a odjede do Paříže. Předtím se ale ještě dohodnou, že se v pátek v pět hodin odpoledne setkají v jednom pařížském parku. Ona tam dorazí, čeká dvě hodiny a nakonec celá smutná odejde. On má zpoždění kvůli pracovní schůzce, pak v autě dostane samým vzrušením infarkt, do parku i přesto přiběhne, ale ona už tam není.

Později se ukáže, že Sylvie byla připravená kvůli Marcovi opustit partnera, ale vzhledem k tomu, že Marc na schůzku nedorazil, rozhodne se s partnerem zůstat a odjet s ním do USA, kde má on nějakou práci. Opouští tak svou matku (Catherine Deneuve) a sestru Sophii, se kterou až dosud společně vedly malý obchůdek se starožitnostmi.

Sophie je jejím odjezdem zdrcená, protože je to poprvé, kdy jsou od sebe takto odloučené. A je tak vykolejená, že naseká chyby ve svém daňovém přiznání a musí zaplatit pokutu, na kterou ale nemá. Rozjede se tedy na finanční úřad do Paříže, aby vše vysvětlila, a setkává se tam s Marcem. Tomu je jí líto a rozjede se za ní na venkov, aby dal její daně do pořádku. Zamilují se do sebe, začnou spolu bydlet a plánují svatbu.

Marc netuší, že Sophiina sestra Sylvie je ta žena, se kterou prožil onu významnou noc. Postupně mu to dochází, když Sophie se Sylvií skypuje, ale z nějakého (pro mne nepochopitelného) důvodu Sophii nic neřekne.

Sylvie jim přijede na svatbu, kde se konečně (opět) setkají, ale oba dělají, že se vidí poprvé.

Pak ubíhají roky, během nichž se Marcovi a Sophii narodí malý chlapeček, Sylvie občas přiletí z USA do Francie na návštěvu a ti dva si pořád vyměňují významné pohledy, ale jinak si své malé tajemství nechávají pro sebe.

Jak to celé dopadne, to vám neřeknu pro případ, že byste se na film chtěli podívat. Ale asi už tušíte, že snažit se tu jejich historku ututlat není správná strategie.

V podstatě jsem celý film jen žasla, že je možné se tak dlouho (několik let) zabývat jednou jedinou nocí, během které se v podstatě nic nestalo. Podle mě by bylo daleko jednodušší to prostě říct! Jenže to by nebylo francouzské.

3coeurs

 

 

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 103 other followers