Radostný návrat do práce

1 Zář

Letos snad poprvé necítím žádnou poprázdninovou tíseň. Je to překvapivé. Každý rok byl pro mě návrat z prázdnin do reality všedních dní velmi krušný. A to i v době, kdy jsem byla na mateřské a po létě jsem do práce ještě nemusela. Znamená to, že se moje letošní prázdniny nevyvedly? Neřekla bych. Určitě to nebyly ty nejúžasnější prázdniny, které jsem kdy zažila, a pravděpodobně jejich velkou část časem zapomenu. Nestalo se nic významného (až na to, že Motýlek konečně začal chodit), nic nezapomenutelného, zkrátka nic, co by vyvolávalo silné emoce. Ale hezky jsem si odpočinula. Strávili jsme pár dní v Motýlově rodině, pár dní v mojí rodině a pak si užili klidnou rodinnou dovolenou na jihozápadě Francie. Předposlední den na mě dolehla trochu melancholie z toho, že celý ten měsíc volna se kamsi vypařil. Ale jinak jsem se už docela těšila, až náš život zase dostane nějaký řád a pravidelnější rytmus. Já asi ke svému vnitřnímu klidu potřebuju tu svou malou rutinu. Naopak mi o prázdninách ze začátku činilo problémy se uvolnit a přestat lpět na pravidelnosti a přesně naplánovaných činnostech. Nakonec jsem to dokázala a určitě mi to udělalo dobře.

Návrat do práce možná letos nevnímám tak tragicky i díky tomu, že chodím domů ve tři. Netrpím tedy pocitem, že má svoboda s návratem do práce končí, protože vím, že se zbytkem odpoledne budu moct naložit tak, jak se mi zlíbí. S Motýlkem se toho dá taky čím dál víc podnikat, a tak o zábavu budeme určitě mít postaráno.

Víc než poprázdninovou tísní jsem letos trpěla tísní předprázdninovou, když se Lucembursko začalo postupně vylidňovat a moji přátelé se rozprchávali do různých koutů Evropy (většinou do ČR). Sice jsem se k nim nakonec přidala a Lucembursko jsem taky opustila skoro na celý měsíc, kdyby ale bylo na mně, klidně bych strávila část prázdnin doma. Teď můžu konečně sledovat, jak se do domů v našem sousedství postupně vrací život.

Doufám, že se letos vydaří pěkné babí léto.

 

Lucembursko není domovem

14 Srp

Se začátkem školních prázdnin, tedy zhruba v půlce července, se Lucembursko začalo postupně vylidňovat. Jako každý rok.

Nejdřív to pocítím při cestách autem do práce a z práce. Sice naštěstí jezdím v opačném směru než většina ostatních lidí, kteří narozdíl ode mě pracují v hlavním městě, ale i tak můžu ocenit menší ranní a večerní provoz.

Také nákupy v supermarketu jsou příjemnější. A parkoviště u něj prázdnější.

Letos na mě ale nejvíc dolehlo postupné vylidňování v naší rezidenční čtvrti. Díky pěknému počasí v červenci a Motýlkově oblibě v zalévání venkovních květin jsem strávila mnoho odpolení vysedáváním na balkoně a pozorováním toho mého neúnavného zahradníka… a taky sousedů obývajících řadové domky s předzahrádkou naproti. Byla jsem tichým svědkem mnoha radostných i hysterických scén či manželských rozepří. V paměti mi ulpěla především vzpomínka na jednu německou sousedku, která celé odpoledne s miminkem v náručí hulákala na svého asi tak pětiletého syna. Ten si v jednu chvíli začal hrát s dlouhou dřevěnou tyčí. Na opakované žádosti svojí maminky, aby tyč odložil, nereagoval, a tak se mu ji rozhodla odebrat násilím. Po chvilce přetahování ji tou tyčí málem… přetáhnul. Maminka mu ji z rukou vytrhla a napřáhla se, aby s ní praštila jeho. Sledovala jsem tu scénu se zatajaným dechem. V poslední chvilce se zarazila a tyč vztekle odhodila. Pak odešla někam dovnitř a chlapec toho využil, aby se vyčůral v rohu zahrádky. Nevím, jak na to pak maminka přišla, každopádně asi pět minut nato začala na celou čtvrť hystericky křičet: “Kam jsi se vyčůral?” A chlapeček se sklopenou hlavou ani nedutal. Nakonec ho napráskal malý soused, který si v té zahradě hrál s ním. Bylo mi líto toho chlapečka, ale i té maminky, protože bylo vidět, jak je zoufalá.

Jenže tihle a postupně i skoro všichni ostatní sousedi začali s každým dalším týdnem postupně mizet a s nimi i moje balkónová zábava. Venkovní rolety u jejich oken se zatáhly, hračky v jejich zahradách byly shrnuty všechny na jednu hromadu, dětský i rodičovský křik zmizel a naší čtvrtí se rozhostilo ticho. A já si uvědomila, že Lucembursko je v létě velmi smutné, protože je opuštěné. Pro mnoho obyvatel není tím pravým domovem. Příliš mnoho lidí z něj při jakékoli vhodné příležitosti odjíždí. Na letní prázdniny se všichni rozjedou buď někam k moři, nebo do těch svých opravdových domovů – tedy zemí, odkud se sem přistěhovali.

Vlastně i Motýl prohlásil, že chce strávit celé naše srpnové volno (naše noviny jsou v srpnu tradičně zavřené, máme tedy “celozávodní” dovolenou) mimo Lucembursko. To když jsem se mu odvážila navrhnout, že bychom mohli týden naší dovolené strávit doma.

Mně by totiž nevadilo strávit část prázdnin doma. Já se v Lucembursku doma cítím a je mi tu hezky. Mám tu své pohodlí, své záchytné body, vím, kde sehnat to, co zrovna potřebuju. To samozřejmě neznamená, že mě nezajímá objevování cizích krajin. Ale vlastně se mi docela líbí myšlenka, že bych si ten náš domov třeba alespoň ten jeden týden užívala naplno. Vžďyt zbytek roku je tak hektický, že to kouzlo domácího krbu ani nestačím registrovat.

 

Jak se správně uvolnit

31 Čvc

Někdy v půlce července jsem měla možnost si ověřit, že mít dítě může mít i antistresové až relaxační účinky. To když maminka poprvé (po strašně dlouhé době) dostane “propustku” a může večer někam vyrazit. Bez dítěte. Bez manžela.

Já jsem šla s kamarádkami na drink.

Nebylo to úplně poprvé od Motýlkova narození. Ale tentokrát jsem si to doopravdy užila. Tentokrát jsem totiž věděla, že Motýl se o Motýlka opravdu zvládne postarat. Že si ho tentokrát nepřevezme nakrmeného, vykoupaného, v pyžámku a nejlépe už spícího, ale že se o něj jeden večer kompletně postará a já je oba budu moct aspoň částečně vypustit z hlavy.

Ten večer jsem si báječně užila. Byl to teplý letní večer, seděly jsme venku, popíjely osvěžující bílé víno, povídaly si a hodně jsme se nasmály.

Uvědomila jsem si, že dokud jsem neměla dítě, utíkala jsem z podobných setkání a večírků paradoxně jako první. Měla jsem prostě pocit, že mě doma čeká ještě spousta práce nebo že je opravdu důležité, abych se dobře vyspala, protože následující den musím brzo vstát kvůli nějaké veledůležité pracovní schůzce. Někdy jsem úplně vnitřně bublala, když nám číšník dlouho nenesl účet, o který jsme požádaly, a nechápala jsem, jak moje kamarádky můžou být tak v pohodě, když ještě navíc mají doma děti, které je patrně brzy ráno, nebo možná už během noc probudí.

Teď už to chápu. Nevyspání se totiž pro mě stalo naprosto běžným a už mě zdaleka tolik nevykolejí jako dřív. Někdy doma spíme všichni celou noc bez přerušení, jindy nás (tedy hlavně mě, protože Motýl se naučil Motýlkovo skučení neslyšet) Motýlek probudí několikrát za noc. Problém je, že to nikdy nevím předem, takže už prostě není možné si naplánovat, že se určitou noc potřebuju dobře vyspat, protože mě čeká náročný den. Pocit odpočatosti se pro mě stal náhodným luxusem.

A tak když jsem byla s kamarádkami venku, už jsem necítila potřebu v pravidelných intervalech koukat na hodinky. Stejně už je nějakou dobu vůbec nenosím. Naopak jsem si plnými doušky vychutnávala to bílé víno a hlavně ten čas, který jsem měla jen pro sebe a svoje kamarádky. Netušila jsem, jestli mě po návratu domů čeká sladký spánek nebo tvrdá noční šichta. A to mi umožnilo skutečně prožít přítomnost.

Všeobecně je pro mě umění vychutnat si přítomný okamžik jedním z nejcennějších přínosů mateřství.

Připadám někomu stará?

28 Čvc

Ještě pořád jsem si nezvykla na to, že už je mi třicet. Pořád mi to zní tak nějak zvláštně. A najednou je mi třicet jedna. Připadá mi, že v tom zvykání na svůj vlastní věk začínám mít zpoždění, které se možná bude v příštích letech kumulovat.

Ještě pořád si nepřipadám stará. Připadám si stejná, jako když mi bylo šestnáct-osmnáct-dvacet… Jistě u mě došlo k nějakému vývoji (snad!), ale to jádro se nemění. I moji vrstevníci mi připadají stejní. Když se setkám s kamarádkami z gymplu, bavíme se stejně jako dřív. Témata našich hovorů se postupně mění, ne ale způsob, jakým se bavíme…

Zvláštní je, že za svoje vrstevníky odjakživa považuju i lidi, kteří jsou třeba o deset let starší než já. Možná je to tím, že mám o osm a deset let starší sourozence a teď i o patnáct let staršího manžela. Ani oni mi nepřipadají staří. Když mi ale bylo těch šestnáct-osmnáct-dvacet, všimla jsem si čas od času nějaké “paní” na ulici, očividně mámy od rodiny ověšené nákupními taškami. Takové “paní” jsou obvykle dost neurčitého věku. Ale musí jim být taky zhruba těch třicet nebo čtyřicet, kolik je teď mně a mým vrstevníkům. A tyhle “paní” mi vždycky připadaly děsně staré. Jakpak dnes asi vypadám já, když se upocená plahočím ze supermarketu s kočárkem i rameny ověšenými taškami?

Jak říkám, stará si prostě nepřipadám. Jen ten věk, když se vysloví nahlas… Třicet. Čtyřicet. Většina lidí v mém okolí už má nebo brzy bude mít minimálně jedno dítě. Některé mé kamarádky už jsou matkami dvou nebo dokonce tří dětí. Jsou vdané. Některé už rozvedené.

Jedna z těch mých kamarádek-vrstevnic nedávno vezla někam autem stážistu, který teď pracuje ve stejné firmě jako její manžel. Prý si s ním moc hezky popovídala – jako s vrstevníkem. Ale celou dobu v ní hlodala otázka, jak asi pohlíží on na ni a jejího manžela. Připadají mu staří? (Nezeptala se ho a já myslím, že je to tak správně.)

Často se mi vybavuje jedna důchodkyně (!), kterou jsem viděla někde v cukrárně, když mi bylo asi těch šestnáct-osmnáct-dvacet. Seděla u stolu s dalšími důchodkyněmi, všechny si vesele povídaly a tahle najednou zvolala: “Tak co si ještě dáme, holky?” Přišlo mi to tehdy trochu legrační, že se v jejich věku oslovují “holky”. A moje mamka, která tehdy v té cukrárně byla se mnou, mi vysvětlila, že se prostě všechny cítíme a budeme cítit jako “holky”. Že uvnitř jsme pořád stejné.

Jak myslíte, že oslovuju svoje kamarádky v mailu, když si dohadujeme termín, kdy společně vyrazíme do kina?

 

Boyhood

23 Čvc

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem byla naposledy v kině. Podle blogu to bylo březnu 2012 na filmu The Artist.

Každopádně včera jsem poprvé od Motýlkova narození vyrazila s kamarádkami do kina (Motýl hlídal). Šly jsme na film Boyhood. Je to příběh malého chlapce Masona, kterého spolu se starší sestrou vychovávají jejich rozvedení rodiče. Na filmu je zajímavé to, že jeho realizace zabrala 12 let a všechny postavy jsou po celou tu dobu ztvárněny pořád stejnými herci. Takže na začátku filmu je Masonovi zhruba 6 let a příběh končí jeho maturitou a odchodem na univerzitu v osmnácti.

Celé dílo trvá 165 minut, což mě trochu vyděsilo, obzvlášť když jsme šly na promítání od 21.15 hodin. Ale docela mi to uteklo a ten příběh mě pohltil. Mohla jsem vidět problémy dospělých dětskýma očima a později si prožít chlapeckou pubertu. To mě tedy dost vyděsilo a na chvilinku jsem zalitovala, že nemám holčičku. Mohla jsem si (znovu) položit různé existencionální otázky o tom, jaký má život vlastně smysl, a (znovu) si prožít touhu po odlišnosti, výjimečnosti, po narušení zajetých standardů a pravidel. A jeden z hlavních poznatků, na které chtěl autor asi poukázat, byla skutečnost, že dospělí jsou a zůstanou pořád stejně zmatení a nejistí, jako když byli malí. Že prostě všichni improvizujeme a přizpůsobujeme se situacím, které nám život přináší. A občas prostě nevíme, co si počít.

Vřele doporučuju.

Boyhood-poster-I-

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 101 other followers