Líbí-nelíbí (nové dojmy z Čech)

Strávila jsem prodloužený víkend v Praze. Co se mi tam tentokrát líbilo a co naopak vůbec?

Líbí se mi, že jsou na sebe lidi milejší a víc se usmívají. Snad už konečně přišli na to, že je to tak příjemnější pro všechny.

Nelíbí se mi, že lidé zapomínají mluvit správně česky. Odvykla jsem si od pražského přízvuku a najednou mi připadá jaksi nakvašený. I když ho mám možná taky – kdo ví. Ale hlavně už lidé neumějí správně skloňovat, časovat, používat správné koncovky a někdy ani správná slova. Celkově je čeština čím dál chudší. Používají se nová slova, která dříve nikdo neznal, a teď jako by nahradila hned celou kupu jiných slov. Shodou okolností jsem ve speciálním letním čísle Reflexu narazila na fejeton Ludvíka Vaculíka, který moc hezky vystihuje, co mám na mysli:

„Za svého dlouhého života jsem zpozoroval i jakési odtajnění všeho. Sex je dnes veřejná záležitost! Tehdy to slovo ani u nás neexistovalo: lidé měli pohlaví a pohlavní styk. Nebo ten adrenalin: lidé skákali, létali, zápasili bez adrenalinu, o němž nikdo nevěděl. Ani stresy nebyly: jen úzkost, tíseň, obava. Napadlo mě několikrát, že ta módní slovo zakrývají stavy a skutečnosti, s nimiž se člověk musel nějak vyrovnávat. Dnes řeknete frustrace – a co to je?“

Líbí se mi koncept farmářských trhů, kde se dají nakoupit kvalitní produkty všeho druhu, lidé tam nakupují v klidu, mají dobrou náladu a vládne tam pohoda.

Nelíbí se mi, že se ty trhy jsmenují „farmářské“. Vypadají naprosto stejně jako trhy v jiných zemích, kde je žádné další přídavné jméno necharakterizuje. Zřejmě bylo potřeba odlišit trhy se zeleninou, ovocem, rybami, mléčnými výrobky, kořením, ořechy, olivami atd. od tržnic, kde se prodávají levné hadry vyrobené v Asii.  Nejsem si ale jistá, jestli slovo „farmářský“ byla šťastná volba. Nevím, kolik prodejců, kteří mají na farmářských trzích svůj stánek, jezdí opravdu z nějaké farmy. Nemyslím si, že by to všichni byli farmáři, a tak nevím, proč by se tomu mělo říkat farmářské trhy. Snad i slovo „bio“, kterému většinou nedůvěřuju, by se v tomhle případě hodilo líp. Anebo by se tomu prostě mohlo říkat “trh”, čímž se to slovo vrátilo ke svému pravému významu.

Líbí se mi některé opravené domy a mám pocit, že si jich konečně lidé začínají vážit a neničí je (nesprejují).

Nelíbí se mi všudypřítomné reklamy, které hyzdí fasády historických staveb. I když se jedná o obyčejné domy na nábřeží nebo v ulicích centra Prahy, které nejsou ničím významné, mohly by být krásnější, kdyby na nich neviselo tolik nevkusných reklam.

Líbí se mi, že Češi sportují. Běhají ve Stromovce, bruslí na Ladronce, jezdí na kolech z Nymburku do Poděbrad podél Labe.

Nelíbí se mi, že si při tom sportu občas udělají přestávku na cigaretu a že muži své sportovní výkony spláchnou hektolitry piva. Bohužel sportem spálené kalorie ty pivní nepřeváží, a tak se české dámy pořád musejí dívat na ty pánské pivní mozoly.

Líbí se mi, že ženy všech věkových kategorií chodí po Praze čím dál lépe oblečené. Je vidět, že se ráno před skříní aspoň na chvilku zamyslí a výsledkem jsou někdy velmi povedené kombinace.

Nelíbí se mi, že v obchodech je pořád tolik nekvalitního oblečení, které se bohužel v mnoha případech od toho kvalitního vůbec neliší cenou. Na první pohled ve výloze se to tváří docela vkusně, ale jakmile si to člověk osahá, zjistí, že je to umělá hmota.

Líbí se mi, že do české restaurace si může člověk jít klidně jenom vypít kafe. Ve Francii a v Lucembursku se kafe pije jenom v kavárnách a barech. V restauracích si člověk prostě musí objednat něco k jídlu.

Nelíbí se mi, že Češi jedí v kteroukoli denní hodinu. Ze začátku mi to ve Francii a v Lucembursku přišlo otravné, že v restauracích obsluhují jen v určitý čas a že když člověk dostane hlad třeba ve čtyři odpoledne, má potíže se někde najíst. Nakonec jsem si ale na ten režim zvykla a připadá mi důležité mít v rámci své životosprávy určitou disciplínu. Myslím si, že nepravidelná strava vede k obezitě.

Líbí se mi, že Češi nepijí víno automaticky k jídlu, ale klidně si skleničku vína vychutnají před obědem, po večeři nebo uprostřed odpoledne. V tomhle ohledu jsem si na francouzskou disciplínu ještě nezvykla. U Francouzů sklenička musí spadat do nějaké škatulky. Buď je servírovaná k jídlu nebo to musí být „apéro“, což znamená, že nějaké jídlo bude následovat. Víno se může pít i po jídle, ale jakmile je naservírovaná káva, je s pitím konec. Káva nemilosrdně zakončuje veškeré jídlo i pití.

Nelíbí se mi, že se v Čechách začalo prodávat pivo ve velkých plastových lahvích.

Štítky:... & Francie, ... & Praha, farmářské trhy, Lucembursko, Ludvík Vaculík, Reflex, Česko, Češi, čeština

Poruchy paměti

Mám špatnou paměť.

Čím dál častěji se mi stává, že mi Motýl tvrdí, že jsme spolu někde byli, s někým mluvili nebo něco viděli, a já si na to prostě nevzpomínám.

Jiné události, na které si pamatuju, zase nedokážu časově zařadit.

Jednu část svého života jsem z paměti vymazala vědomě. Bylo to po rozchodu, který mě zdrtil, a zahánět myšlenky na bývalou lásku byl jediný účinný způsob, jak se přestat trápit. Výsledkem je, že si z toho období v podstatě nic nepamatuju, protože pokaždé, když jsem si vybavila nějakou vzpomínku, píchlo mě u srdce, a tak jsem honem začala myslet na něco jiného. Prostě jsem chtěla zapomenout a zapomněla. A přišla tak o pár let života – to by se dalo brát jako nežádoucí účinek mé léčby.

Bohužel ale zapomínám i to, co bych v hlavě udržet chtěla. Dokážu vyjmenovat místa, kde jsem byla na prázdninách, a možná bych je dokázala rok po roce seřadit od první třídy základní školy až po dnešek. Ovšem co jsem během prázdnin viděla a zažila nebo koho jsem tam potkala, to už si vybavím těžko. A je mi to líto.

I v práci si jen s obtížemi vybavuju některé marketingové akce, jejichž přípravou jsem v novinách určitě strávila hodně času. A vím, že to moje kolegy občas udivuje, protože oni si všechno vybavují celkem přesně. Pět let existence našich novin přece není zase tak dlouhá doba.

Když jsme se s Motýlem o něčem dohadovali naposled, utrousil na adresu mé děravé paměti nějakou poznámku, kterou už si sice přesně nepamatuju (ehm ), ale která mě dovedla k tomu, že jsem včera večer zadala do Googlu heslo “poruchy paměti”. Hned druhý výsledek mi připadal jako správná stopa, a tak jsem klikla na www.poruchypameti.cz. Na úvodní stránce jsem se dočetla, že

“Současná medicína rozpoznává 3 typy seniorů:

• zdravého seniora,
• seniora s mírnou poruchou kognitivních (poznávacích) funkcí,
• seniora s demencí.”

Tak nevím, do které kategorie bych se měla zařadit… A už vidím údiv lékařů na nějakém lékařském sympóziu, až jeden z nich bude prezentovat první dementní seniorku, která ještě nedovršila třicet let věku.

Na www.ipsen.cz jsem se trochu uchlácholila. Ovšem ne na dlouho:

“Poruchy paměti jsou časté ve stáří, ale mohou se vyskytovat již od středního věku. Některé z nich nejsou nebezpečné, jiné však mohou znamenat první příznaky onemocnění. Mozek může být postižen zánětem, nádorem, cévním onemocněním, alkoholem, metabolicky, léky, nebo se již může jednat o počínající Alzheimerovu chorobu, která je nejčastější demencí.”

To nezní moc povzbudivě. A navíc už jsem teda ve středním věku, jo? Asi ano, neboť:

“Lidský mozek je plně vyvinut asi ve věku 25 let a poté se jeho stav jen každodenně zhoršuje.”

Super, takže svůj vrchol už můj mozek zažil. Naštěstí existuje prevence:

“Pro poruchy paměti obecně platí to, co pro svaly. Když je používáme a posilujeme, jsou silné, pokud je nepoužíváme, atrofují a zmenšují se. S pamětí to je stejné.”

Jenže mně nepřipadá, že bych svůj mozek nepoužívala. Naopak mám dojem, že ho používám moc. Dnes a denně je zahlcený přívalem informací a asi nemá dostatečnou kapacitu, a tak jisté informace nahrazuje těmi novými. Můj problém bude možná spíš v soustředění:

“Zíráte do otevřené lednice a nemůžete si vzpomenout, co jste to v ní vlastně chtěli? Máte potíže vzpomenout si, kde jste před půl hodinou zaparkovali auto nebo kam jste založili doma klíče? Setkáte se s někým, kdo vás nepochybně zná, ale vy nemáte nejmenší ponětí, kam si ho zařadit? Podobné situace zažívá mnoho lidí téměř s železnou pravidelností. Zásadní je však otázka, proč tomu tak je…

Možná jste cestou k ledničce přemýšleli o něčem jiném. Mysleli jste na hádku, kterou jste měli s manželem nebo manželkou dnes ráno? Je to pravděpodobné? Tak proč se divíte, že trpíte výpadky paměti… Za většinu z našich potíží může obyčejná neschopnost soustředit se. Jsme zvyklí říkat, že jsme na něco zapomněli, ale v mnoha případech to vůbec není pravda. Danou informaci jsme vůbec nikdy nedostali, proto nás minula, aniž by byla zaznamenána v naší paměti.”

A ještě tam radí, že mám hrát pasiáns a pexeso, a že prý mám nechávat nákupní seznam doma a svou paměť tak procvičovat. To jsem tedy zvědavá, kolikrát se příště do supermarketu budu muset vrátit.

 

Štítky:mozek, paměť, poruchy paměti, stáří, věk

Valkýry

Jako středoškolačka jsem propadla šarmu knížek Paula Coelha. Zabývat se smyslem života a hledáním sama sebe mě tehdy bavilo. Největší úspěch u mě měly knížky Veronika se rozhodla zemřít, Alchymista a U řeky Pedra jsem usedla a plakala. Další Coelhovy knihy jsem si kupovala víceméně ze zvyku. Líbily se mi ale čím dál méně. Začaly na mě být příliš “fanatické”.

Ano, slovo “fanatický” mi teď vyvstává na mysl pokaždé, když jméno Paula Coelha někde zahlédnu. Nejsem nábožensky založená ani vychovaná, což neznamená, že se otázkami víry nezabývám. V prvních knihách Paula Coelha byla tahle tématika podána jemnou nenásilnou formou, která se mi dobře “trávila”. Dovedla mě k zamyšlení, k novému vnímání, k optimismu. Těm nejnovějším knihám nerozumím a jsou mi téměř nepříjemné. Pár jsem jich ani nedočetla.

Valkýry jsem dočetla, ale pár stránek jsem přeskočila. Příběh sám o sobě je zajímavý: Paulo v doprovodu své ženy Chris se vydá do Mohavské pouště, kde hledá svého anděla strážného, chce s ním mluvit a spatřit ho. Toho se snaží dosáhnout jakousi formou meditace – tzv. channelingem. Během hledání svého anděla a sama sebe se setkává s Valkýrami – božími válečnicemi brázdícími poušť na koních.

Náboženství, modlitby, magie, čarodějnictví…

Abych se udržela u četby a pokračovala, musela jsem si několikrát připomenout, že je to jenom knížka, smyšlený příběh. Autor ho podává tak, že se člověku chce tomu všemu vyprávění uvěřit, což ale moc dobře nejde, když nemá k mystičnu významný vztah. A ani po dočtení epilogu mi pořád není jasné, jestli to autor myslí vážně, jestli to opravdu prožil (a žije tedy v úplně jiném světě než já), nebo jestli je to jen dobře propracovaná spisovatelská iluze.

Co si o knihách Paula Coelha myslíte vy? 

Štítky:Alchymista, Paulo Coelho, U řeky Pedra jsem usedla a plakala, Valkýry, Veronika se rozhodla zemřít

Jak jsem běžela V

Mám za sebou svůj první půlmaraton! A jsem na sebe velice pyšná. Nejen proto, že jsem ho zvládla dokončit, o čemž jsem ještě před dvěma týdny pochybovala, ale taky proto, že jsem svým časem předčila všechna svá očekávání: 2 hodiny, 9 minut a 20 vteřin! 

Pro zkušeného dálkového běžce to možná není žádný velký úspěch, ale myslím, že na úplně první půlmaraton to není špatné.

Dokonce jsem při běhu nijak zvlášť netrpěla. Až do patnáctého kilometru se mi běželo lehce a podle mých předběžných propočtů jsem si myslela, že to zvládnu do dvou hodin a pěti minut. Ke konci se ale přece jenom projevila únava. Šestnáctý až devatenáctý kilometr bylo jedno táhlé stoupání, které sice na první pohled vypadá jako rovina, ve skutečnosti je to ale kopec. Pomáhali mi ostatní běžci. Původně jsem si myslela, že se trochu víc roztrousíme, ale bylo nás přece jenom deset tisíc, takže jsme víceméně pořád zůstávali v hloučku. To mi ale umožnilo se vždycky zaměřit na někoho, kdo běžel přede mnou, a umanout si, že se dostanu před něj. Pak jsem si vybrala zase někoho nového, a tak jsem pořád postupovala kupředu.

Počasí bylo celkem příznivé. Přesně 24 hodin před startem tu hodně pršelo a byla zima, tak jsem si říkala, jestli to má v takovém počasí vůbec smysl chodit na start. Včera ale svítilo sluníčko a bylo příjemných 24 stupňů. Když jsem byla asi v půlce, přehnal se deštík, ale v tu chvíli už mi to vůbec nevadilo – spíš naopak.

Na závěr se ve mně probudilo mé soutěživé “já” a vymáčkla jsem ze sebe zbytek sil. Předběhla jsem kolegy v tričkách konkurenčních médií (já samozřejmě reprezentovala naše noviny) a nakonec jsem doběhla dřív než kamarádka, která trénuje třikrát týdně o poledních pauzách už celé roky, a jen o minutu později než dva kolegové z bývalé práce, které připravoval profesionální trenér.

A co dál? Jakou metu bych si měla vyznačit teď? Kamarádi říkají, že bych se teď mohla začít připravovat na maraton, ale já si těch 42 km nedokážu představit. Asi se spíš pokusím zlepšovat svůj čas a příští rok stáhnout čas na ING Europe Marathonu v Luxu na dvě hodiny.

Štítky:běh, běhání, ING Europe Marathon, ING Marathon, jogging, maraton, půlmaraton, sport

Setkání s Dobrodruhem

Jako volné pokračování mého minulého příspěvku vám dnes popíšu mé pondělní setkání s jedním mladým mužem, jehož příběh jsem poslouchala s pusou otevřenou dokořán. Říkejme mu Dobrodruh.

Setkala jsem se s ním už před dvěma lety, protože pracuje pro společnost, která každoročně pořádá velký tenisový turnaj Moselle Open. Teprve letos ale naše spolupráce nabírá na obrátkách, v důsledku čehož jsme se za poslední měsíc setkali hned dvakrát: poprvé u nás v kanceláři a podruhé na pracovním obědě, během kterého jsme měli doladit poslední detaily nabídky inzerce, kterou jsem pro něj vypracovala.

Od tenisového turnaje jsme během těch dvou společně strávených hodin odpluli ke sportu obecně a postupně i k jiným tématům. Je z Bretaně, což znamená, že to má domů ještě trochu dál než já, a tak začal trochu vyzvídat, co mě do Luxu přivedlo a jak vnímám svůj život v zahraničí. Odtušila jsem, že má nějakou vlastní zkušenost, a tak jsem mu jeho otázky vrátila. Jeho vyprávěním jsem se nechala trochu unést. Moje vnitřní já křičelo: tohle měl být můj život! Ano, tiše jsem mu záviděla – samozřejmě v kladném slova smyslu.

Jeho cestování světem začalo stipendiem na jedné americké univerzitě, které dostal proto, že byl už na střední škole nadějným fotbalistou. Chválil americký univerzitní systém, který podporuje sportovce a jejich vzdělání, což se na evropských školách téměř nevidí. V Evropě musí sportovce finančně podporovat rodina, popřípadě si musí najít nějaké sponzory, protože vrcholový sport je velice nákladný. V USA dostanou šanci a přístup k profesionálním trenérům i ti, jejichž rodiny si takové výdaje dovolit nemůžou.

Jelikož v USA kopaná nepatří mezi ty nejoblíbenější sporty, mezi hráči není mnoho Američanů. Na fakultě se Dobrodruh setkal hlavně se Španěly a Brazilci, díky kterým se naučil základy španělštiny a portugalštiny. Po dokončení studií se chtěl vrátit do Francie, ale v té době začínala finanční krize a nepodařilo se mu jako čerstvému absolventovi najít práci. Tu si nakonec našel ve Španělsku, kde si tak nějaký čas zdokonaloval španělštinu a setkal se tam s člověkem, který vlastnil firmu provozující adrenalinové sporty v Peru. Dalších několik měsíců Dobrodruh doprovázel turisty stoupající na jakousi sopku a točil přitom o jejich výpravě videoreportáž. Když pak s nimi dostoupal na vrchol, nechal je prohlédnout si kráter a sjel na snowboardu zpátky na základnu. Musel tam být dřív, než turisti sjíždějící také na snowboardu nebo na lyžích, aby reportáž stihnul zpracovat, vypálit na CD a rozdat ji turistům jako suvenýr. Sjezd ze sopky dolů většině turistů zabral dvě hodiny, jemu 40 minut.

Když už byl v Jižní Americe, využil toho k procestování Peru, Chile, Bolívie a Brazílie, kde dalších několik měsíců zůstal kvůli jiné pracovní nabídce. Pro mě je Jižní Amerika velkým, zatím nesplněným snem, proto mě jeho vyprávění tolik fascinovalo.

Měli jsme ale ještě jedno společné téma: Afriku. Nevím, jestli to bylo před nebo po jeho cestě do Jižní Ameriky, ale měl také příležitost strávit asi dva měsíce jako asistent svého kamaráda fotografa, který dostal zakázku ve Středoafrické republice. Pro jednu telekomunikační firmu měl nafotit asi 80 portrétů vyjadřujících etnickou a kulturní rozmanitost země. Vzpomněla jsem si přitom na všudypřítomné obrovské billboardy, které jsme viděli v Nigeru a v Mali a které nás šokovaly tím, jak byly odtržené od reality: lidé se zářivými úsměvy piknikující na zeleném trávníku v nějakém parku s fontánami v pozadí apod. V Nigeru ani v Mali jsme neviděli žádný takový park, žádný zelený trávník a žádné fontány vzhledem k tomu, že obě země trpí nedostatkem vody.

Dobrodruh a především jeho kamarád fotograf se ale snažili zachytit realitu Středoafrické republiky, kterou procestovali křížem krážem, vyhledali dokonce komunitu Pygmejů a další těžko dostupné skupiny obyvatel. Vrátili se s více než 5000 fotografiemi a hlavně s hromadou zážitků a velkou životní zkušeností.

Nejzajímavější na tom všem je, že (pokud jsem to správně pochopila) Dobrodruh ke všem těm cestovatelským a pracovním příležitostem přišel jako slepý k houslím. Nevyhledával je, ony vyhledaly jeho. Prostě byl ve správný čas na správném místě. A nebál se.

Celý zbytek dne jsem byla myšlenkami jinde… ještě teď v duchu obdivuju krásy Jižní Ameriky, pochoduju kolem jezera Titicaca a houpám se v rytmu tanga v Buenos Aires. A je mi přitom trochu smutno, protože vím, že Motýla možná k cestě do Jižní Ameriky přesvědčím (maximálně tak dva týdny), ale že už si ve svém věku a hlavně se svými závazky určitě nesbalím saky paky a nerozjedu se za dobrodružstvím na druhý konec světa.

Všechno je otázka výběru a životních priorit. Kdybych se byla kdysi taky vydala za dobrodružstvím, možná bych dnes byla zpátky v Čechách bez práce a bez partnera. Místo toho jsem v Lucembursku, i přes své rozmary a nestálost mám dobrou práci a trpělivého partnera, ale zase jsem neokusila tu sladkou chuť dobrodružství. Proč jen nemůžeme mít všechno?

Štítky:Afrika, Bolívie, Brazílie, Buenos Aires, cestování, Chile, jezero Titicaca, Jižní Amerika, Mali, Niger, Peru, Pygmejové, sny, sport, Středoafrická republika, život v zahraničí