Pokojíček

15 Dub

Docela jasně si pamatuju první prohlídku bytu, který jsme později koupili a ve kterém teď bydlíme. Skvěle odpovídal našim představám a požadavkům. Kromě obýváku a kuchyně máme celkem tři pokoje: naši ložnici, pokoj pro Holky a jeden pokoj navíc… Pokoj pro hosty, říkali jsme tehdy. Ale já už věděla, že ten třetí pokoj bude dětský pokojíček pro naše dítě.

Byt je dvoupatrový. Dva z těch pokojů jsou nahoře. Ten třetí je dole u obýváku a patří k němu vlastní malá koupelna.

Ve kterém ze tří pokojů bude naše ložnice, to bylo jasné hned – už to tak bylo koncipované. Museli jsme ale rozhodnout, jestli ten pokojíček našeho budoucího dítěte bude nahoře nebo dole. Já tehdy trvala na tom, aby byl dole. Ten hořejší pokoj mi připadal menší a méně praktický, neboť dvě stěny ze čtyř zabírají balkónové dveře. Mám velmi špatnou prostorovou představivost a nedokázala jsem si představit, kam bychom v tom pokoji dali postýlku a nějaké skříňky. Holky k nám jezdí jen občas – máme je jen dvakrát do měsíce a z toho je polovinu času Motýl vozí k babičce a dědovi. A když jsou u nás, stejně si hrajou hlavně v obýváku a v pokojíku jen přespávají. Tak jsem si říkala, že jim ten menší pokoj bude stačit. Měla jsem v úmyslu jim ho trochu zútulnit, ale jako správná macecha přiznávám, že to nebylo na vrcholu mého seznamu priorit. Sice jsem opakovaně narhovala Motýlovi, že jim společně vybereme police na knížky a nějaké dekorace, ale když se neměl k činu, nechala jsem to plavat.

Pro Motýlka jsem tedy rezervovala ten větší pokoj dole. Všichni mi říkali, že je to blbost. Ale já si Motýlka představovala jako věčné miminko, které většinu času ve dne i v noci bude spát, zatímco já si budu číst s nohama nahoře hned vedle v obýváku. A až bude větší, bude si moje hodné dítko spořádaně hrát ve svém pokoji (rozuměj: nebude tahat svoje hračky všude po bytě), kam to za ním budu mít z mého načinčaného obýváku a z kuchyně kousek, takže ho budu mít stále pod dohledem.

Je zajímavé, jak svobodný a bezdětný člověk může vidět věci jinak než vdaná matka.

Samozřejmě se ukázalo, že zařídit Motýlkovi pokoj dole BYLA blbost. První dva měsíce Motýlek sice skutečně většinu času spinkal – ve dne i v noci. Jenže to jsme ho ještě v noci měli v naší ložnici. Do jeho pokojíku ho Motýl vystěhoval po letních prázdninách, tedy začátkem září (to je další kulturní rozdíl: francouzská miminka většinou velmi brzy spinkají ve vlastních pokojíčcích). Pak začal spát čím dál míň přes den a někdy od listopadu se začal velmi často budit v noci. Takže jsem za ním několikrát za noc lítala z ložnice po schodech dolů a mnohokrát si přitom málem nabila nos. Kolem třetí hodiny ranní jsem obvykle rezignovala a odnesla ho k nám do postele. Večerní uspávání mi často komplikoval ruch z vedlejšího obýváku. A když už se mi to uspání podařilo, vrčela jsem celý večer na Motýla, že je televize moc nahlas, že má ledničku zavírat tišeji a že si má dávat pozor, aby mu neupadla vidlička na naši dlážděnou podlahu, protože by to mohlo Motýlka vzbudit. Jediným pozitivem byla ta koupelna, do které jsem si na večerní koupání snadno mohla z Motýlkova pokojíku přetáhnout přebalovací pult na kolečkách.

Nakonec jsem se rozhodla uznat svou chybu a požádat Holky, jestli by si s Motýlkem pokoj nevyměnily. O víkendu jsme výměnu uskutečnili. Holky jsou nadšené, protože konečně mají ten pokoj s vlastní koupelnou. Já jsem taky nadšená, protože jsem v noci u Motýlka hned a nemusím k němu lítat přes celý byt a po schodech. A Motýlek je taky nadšený, protože je v tom jeho novém prostředí zase co zkoumat. Jinak je mu změna pokoje asi dost lhostejná. Ale myslím si, že kdybychom s přestěhováním čekali příliš dlouho, začal by si více uvědomovat, že je v noci ve spodní části bytu vlastně úplně sám a možná by se začal i bát.

Zajímavé je, jak málo stačilo k tomu, aby se ten pokojík, který se mi zdál neútulný, mrňavý a nepraktický, proměnil v příjemnou prosvětlenou místnost, ve které se cítím dobře. Koupila jsem konzole a požádala Motýla, aby je přivrtal. Pořídila jsem záclony s motivem Malého prince a světle zelené závěsy. Na zem dala pěnové puzzle a kobereček se včelkou Májou a Vilíkem, které měl Motýlek už ve svém prvním pokoji. Objednala jsem dvě skříňky na hračky (ty teprve dorazí). Po chvíli surfování na internetu jsem přišla na to, jak to všechno v tom prostoru rozmístit tak, aby to vypadalo hezky. Prostě stačilo chtít. A s výsledkem jsem nadmíru spokojená.

1 rok

10 Dub

Včera tomu byl rok.

Jsem matka ročního chlapečka.

Před rokem se mi změnil život. Jednoznačně k lepšímu. Moje obavy z toho, co všechno budu muset obětovat, se rozplynuly. Obětuju ráda a v podstatě cokoli: spánek, volný čas, sport, kariéru, fyzické síly, sociální život. Říkám si, že je to všechno dočasné. Samozřejmě mě někdy mrzí, že se nemůžu spontánně rozhodnout a vyrazit s kamarádkami do kina nebo odjet s manželem na víkend ve dvou. Ale vím, že než se naděju, Motýlek mě už tolik potřebovat nebude a později o mou pozornost ani nebude stát. Takže pokud se mu chci věnovat, TEĎ  je ta pravá doba.

Z tohoto mého postoje plyne řada rozhodnutí i domácích přestřelek, o kterých už jsem psala a ještě napíšu. Moje životní priority se zkrátka několikrát převrátily a chápu, že pro moje okolí to může být nepochopitelné.

Hlavní je, že mi Motýlek přinesl do života velkou dávku štěstí a dodal mu smysl. Už rok se každé ráno (a několikrát za noc!) budím s vědomím, že jsem pro někoho opravdu důležitá a že mě potřebuje.

Jsem velmi užaslá z toho, co všechno je dítě schopné se naučit během jednoho jediného roku. Na začátku bylo pro Motýlka obtížné trefit se palcem do pusy. A dnes už se dokáže sám napít z lahvičky a strčit si do pusy kolečko mrkve. Pamatuju si, kolik úsilí ho stálo poprvé se obrátit ze zad na bříško. Dnes válí sudy po naší posteli, stoupá si a pokouší se o první krůčky. Byla jsem celá paf z jeho prvního úsměvu a teď už dokážu rozlišit jeho smysl pro humor. Je to totiž velký vtipálek. Při koupání se mi schovává pod plínku, při krmení se snaží schovat mě za bryndák. Dělá rozkošné grimasy a žvatlá první česká i francouzská slůvka.

Každý den si říkám, že mám nejkrásnější a nejúžasnější miminko na světě. Můžu ho vůbec ještě nazývat miminkem, když už je mu rok???

photo(2)

Kávové období

8 Dub

Už řadu let se u mě střídají kávová a čajová období. Během kávového období piju i čaj. Během čajového období však nemůžu kávu ani cítit.

Během těhotenství jsem měla čajové období. Nebo spíš bylinné období. Dříve jsem bylinkové čaje vůbec nepila, ale během těhoteství mi doopravdy chutnaly. Zato jen pouhý závan vůně kávy mě velice odpuzoval.

Po porodu se mi chuť na kávu vrátila a byla navíc znásobená únavou z nevyspání a z kojení. Trochu jsem se bála, že se kofein skrz mateřské mléko dostane k Motýlkovi a ten pak bude ještě méně spát. Ale aspoň jednu kávu denně – vždycky po obědě – jsem si dopřát musela. Jinak bych se nedožila večera.

Nevím, jestli se s přechodem do stavu rodičovství to kávové období nepřeměnilo na kávovou závislost. V současné době jsem na třech hrnkách denně, někdy víc. Ten první piju ráno v autě, ten druhý hned po příchodu do práce a ten třetí po obědě.

Káva v mém pojetí ale možná pro ostatní kafaře vlastně žádnou kávou není. Díky našemu úžasnému nespressovači si ráno připravuju tzv. latte macchiato, ve kterém je víc mléka než kávy. Ne nadarmo se mu ve francouzštině říká “lait russe”, tedy “ruské mléko”. I v mých ostatních každodenních kávách je poměr mléka a kávy podobný.

Jaký vztah máte ke kávě vy? Kolik hrnků vypijete za den / za týden / za měsíc?

Cappuccino-2

Francouzské reality show

4 Dub

Napsat o pár francouzských televizních pořadech se chystám už hodně dlouho.

Na televizi se všeobecně moc nekoukám. Dokud jsem žila v Čechách, televizi jsem zapínala častěji. Hlavně na zprávy, na večerní filmy a sledovala jsem i pár seriálů. S odstupem času mi sledování seriálů připadá hrozně svazující. Přece jen mi víc vyhovují seriály, u kterých na sebe jednotlivé epizody nenavazují vůbec nebo jen volně, takže když člověk nějaký díl prošvihne, nevadí to. Prostě odmítám plánovat jiné věci ve svém životě podle televize.

Když jsem se přestěhovala do Lucemburska, televizi jsem neměla vůbec a zjistila jsem, že mi vůbec nechybí. Když jsme spolu začali bydlet s Motýlem, byl z toho trochu překvapený, ale těch prvních pár měsíců našeho spolubydlení televize nechyběla ani jemu (aspoň to tvrdil). Když jsme se přestěhovali do většího, televizi koupil, ale ze začátku jsme ji zapínali opravdu málo.

Dnes to vypadá trochu jinak (každý vztah se vyvíjí…). Televizi zapíná hlavně Motýl, ale často se na ni vůbec nekouká. Mně to vadí, protože jsem proti tomu, aby televize sloužila jako zvuková kulisa. Myslím si, že by se měla zapínat pouze v případě, že v ní běží nějaký program, který chce člověk vidět.

Jediným obdobím, kdy jsem televizi zapínala trochu častěji a z vlastní iniciativy (a bez určitého cíle), byly moje první měsíce mateřské dovolené. Trávila jsem dlouhé hodiny kojením… a nudila se u toho. Jistě je důležité při kojení navazovat oční kontakt s miminkem, ale když má miminko oči zavřené a dlouhé hodiny saje a saje, musí se maminka zabavit jinak. Dítě v náručí představuje přece jen mírné pohybové omezení, zapnout televizi je tudíž to nejsnazší řešení.

A tak jsem pravidelně trávila svůj čas na gauči v obýváku a tupě zírala na všechno, co zrovna program nabízel. Někdy to byly velmi zajímavé vzdělávací pořady a dokumenty. A někdy to byly přihlouplé soutěže a reality show. Zajímavé je, jak si právě ty nejhloupější televizní formáty dokážou omotat diváka kolem prstu.

Tak například jedna soutěž se jmenovala 4 svatby a 1 svatební cesta. Tehdy jsem si její sledování omlouvala tím, že hledám inspiraci na svou vlastní svatbu. Byla to soutěž, do které se hlásily vždy 4 budoucí nevěsty. Televize přijela natočit svatební den každé z nich. Tři účastnice měly roli porotkyň a hodnotily, jakou má ta čtvrtá svatbu. Jestli má dostatečně elegantní šaty, honosnou dekoraci, chutné svatební menu a jaká je celková atmosféra na oslavě. Jelikož každá chtěla vyhrát (vítězka mohla s manželem odjet na exotickou svatební cestu), musely všechny zvolit v hodnocení takovou strategii, která jim to umožní. Jinak řečeno si ty svatby vzájemně dost ostře kritizovaly. Od pondělí do čtvrtka diváci sledovali jednotlivé svatby a v pátek bylo vždycky vyhodnocení, kdy se všechny čtyři soupeřky setkaly, shlédly záznamy svých svateb a pak se pořádně pohádaly kvůli tomu, co která o té jejich svatbě za jejich zády prohlásila. Myslím, že jim z toho musela ve vzpomínkách zůstat hořká pachuť, což je podle mě trochu škoda.

Naprosto totožný koncept probíhal hned v následujícím vysílacím čase. Místo svateb se ale porovnávaly tzv. chambres d’hôtes, tzn. ubytování pro turisty, které lidé nabízejí ve svém vlastním domě (u nás známé spíš pod pojmem “Zimmer frei”). Tato soutěž byla o něco zajímavější, neboť se díky ní člověk mohl dozvědět o krásných koutech Francie.

Nejzvláštnější reality show, na kterou jsem narazila při jednom nočním kojení a koukala se na ni jen jednou jedinkrát, ačkoli jsem asi jako matka na mateřské byla v cílové skupině, bylo sledování průběhu porodu. Tento pořad pro mě zůstal záhadou. Vzdáleně by mohl připomínat naše Čtyři v tom, ale byl daleko více zaměřený na porod než na přístup k mateřství všeobecně. Záběry na trpící a hekající matku byly střídané zpětným sdílením dojmů a vyjádřením sestřiček, porodních asistentek i samotné rodičky. Všechno bylo údajně točené v jedné pařížské porodnici, ale takovou zvláštní formou, kvůli které jsem měla dojem, že to všechno bylo hrané. Nicméně v programu bylo psáno, že to má být reality show.

Jak Motýlek rostl, čas kojení se zkracoval a dnes už televizi zase vůbec nezapínám. Naštěstí! Nerada bych se stala trvalou obětí podobných programů!

A co vy? Na co se koukáte při kojení? Nebo aspoň při žehlení (jako Daniela Kolářová ve Vratných lahvích)?

 

Umění mít se dobře

28 Bře

Dva články denně, to je na mě nezvyklé. Tenhle jsem ale nenapsala tak úplně já. Jen jsem odpověděla blogu Život není černobílý na pár otázek. Na výsledek se můžete podívat TADY.

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 92 other followers