Ke štěstí je potřeba práce?

21 Lis

Včera jsem cestou z práce v rádiu zaslechla rozhovor s univerzitní profesorkou Claudií Senik, autorkou knihy Ekonomie štěstí (L’Economie du bonheur). Podle jejích výzkumů patří práce k základním elementům nezbytným pro to, aby se človek cítil šťastný. Jinak řečeno, ke štěstí je potřeba mít práci.

Dovedlo mě k to k hlubokému zamyšlení :-)

Když opomenu jistý finanční příjem, který podle mého názoru k zajištění štěstí skutečně potřebný je, nemyslím si, že bych byla méně šťastná, kdybych nechodila do práce. Zamyslela jsem se hlavně nad tím, co bych namísto chození do práce dělala, kdybych ten finanční příjem měla zajištěný „nějak jinak“.

1. Věnovala bych se Motýlkovi. To je asi jasné.

2. Pořád v rámci bodu jedna bych rozjela projekt výuky češtiny a českých reálií pro děti žijící v Lucembursku.

3. Nebo bych tu založila školící centrum pro personál jeslí apod., abych je obeznámila se správnou manipulací s miminky. Ne že bych byla nějaká specialistka. Ale snad bych jim mohla dohledat alespoň pár základních informací.

4. Nebo bych se věnovala osvětě ohledně kojení, aby místní maminky pochopily, proč je pro děti důležité.

5. Taky bych se vrhla na vypracování rozsáhlého sociologického průzkumu na téma vícejazyčnosti. Věnovala bych samozřejmě pozornost vícejazyčnosti u dětí, čehož by později mohla využít lucemburská vláda při rozhodování, zda je pro děti skutečně přínosné, aby personál v jeslích ovládal několik jazyků, a jestli je dobrý nápad mít výuku první roky školní docházky v lucemburštině, potom v němčině a následně podle výběru střední školy třeba ve francouzštině. A také bych se zaměřila na vliv kulturních rozdílů a jazykových odlišností na týmovou práci v pracovním prostředí.

6. Napsala bych knihu. Tedy vlastně několik. Uveřejnila bych své vědecké poznatky (viz výše), ale ještě bych k tomu napsala nějaký poutavý román.

7. Anebo bych prostě byla „obyčejnou“ ženou v domácnosti a dělala všechno, co ženy v domácnosti prý dělají: chodila na manikúru, pedikúru, ke kadeřnici, na kosmetiku, do fitka, do bazénu a s kamarádkama na kafe :-)

 

S kočárkem po Praze

19 Lis

Absolvovala jsem bleskovou návštěvu Prahy. Při té příležitosti jsem si v informačním centru vzala letáček S kočárkem po Praze. Velmi mě pobavil! Z ilustračních fotografií jednoznačně vyplývá, že při cestování metrem, tramvají nebo městkým autobusem se bez pomoci druhého dospělého prostě neobejdete. Dobrá rada nad zlato!

Já jsem sice toho druhého dospělého při ruce měla, ale MHD jsme se raději vyhnuli. Podařilo se nám všechny vzdálenosti zdolat pěšky nebo autem. A příště už ten kočárek možná budeme moct nechat doma.

Žárlím

13 Lis

Motýlek si velmi oblíbil slovo „táta“. Dokonce ho i skloňuje a volá na něj „Táto!“

„Táta“ nebo „táto“ slyším tak stokrát denně. I v noci.

Většinu nocí se přesouvá ze svojí postýlky do naší. Když se v ní po tmě uvelebuje, často si ověří, jestli tam táta je. Tázavě zvolá: „Táto?“ Ten mu rozespale odpoví: „Jsem tady. Spi.“ A Motýlek to spokojeně zalomí.

Ráno tahá z postele . ho převlékám z pyžámka, mu jdu ohřát mlíčko. Pak ale začne volat: „Tátóóó! Tááátóóóó!“ A ten mu pak přijde to mlíčko dát, zatímco já se jdu umýt a převléknout.

Když ho odpoledne vyzvedávám z jeslí, vrhá se mi kolem krku, ale „mámo“ nevolá.

V podvečer se začne ptát po tátovi. Vysvětluju, že je ještě v práci.

Když třeba v koupelně na sušáku visí Motýlova košile, Motýlek na ni hned ukazuje a hrdě říká: „Táta!“ Ano, tátova košile.

Když se pak Motýl večer vrátí domů, Motýlek se k němu žene jako vítr, nahlas se směje a volá: „Táto! Táto!“

A já žárlím. Chtěla bych, aby říkal taky „máma“ a „mámo“. Toho „tátu“ jsem ho navíc naučila já, protože i když se s Motýlem bavíme francouzsky, oslovuju ho před Motýlkem „táto“.

Když se Motýlka zeptáme, kde je máma, ukáže na mě. Takže ví, kdo jsem. Ale nepřivolává mě roztomilým zvoláním, nýbrž řevem a brekotem.

Ach jo.

Samba

10 Lis

Minulý týden jsem si nakonec propustku doma „vyjednala“ a vyrazila s kamarádkou do kina. Šly jsme na film Samba. Je od stejných tvůrců jako film Nedotknutelní, v hlavní roli se stejným černochem, Omarem Sy. Divák se tedy nevyhne pokušení oba filmy porovnávat, což je trošku škoda, protože v tom případě z toho Nedotknutelní vycházejí daleko líp.

Samba se zabývá problematikou přistěhovalců ve Francii, konkrétněji v Paříži, kteří žádají o azyl a snaží se najít si způsob obživy. Jejich situace je složitá, protože často nemají povolení k pobytu, bojí se vyhoštění a toho, že se budou muset vrátit zpátky do své země, kde je chudoba a válka. Zároveň je ve Francii možná čeká určité rozčarování, protože je velmi těžké najít si bez pracovního povolení práci, a získat povolení je běh na dlouhou trať, protože francouzská byrokracie je velmi pomalá. Existují dobročinné organizace, které těmto lidem pomáhají. V jedné takové organizaci pracuje Alice (Charlotte Gainsbourg) v rámci své psychiatrické léčby poté, co si ve své původní práci prodělala burn-out. Setkává se tak se Sambou ze Senegalu, který ve Francii žije už 10 let a stále nemá oficiální povolení k pobytu. Oba mají naprosto odlišné starosti, ale najdou jeden v druhém porozumění a zalíbení.

Obě témata – problém přistěhovalců a burn-out – jsou velmi aktuální. Až tak, že když se ve filmu ukázalo, že Alice prodělala burn-out, obrátila jsem oči v sloup, protože mám pocit, že v poslední době se burn-out týká tak třetiny pracující populace. Možná jsem nespravedlivá, ale zdá se mi, že jakmile je někdo trochu ve stresu a dělá práci, která mu nedává smysl (přitom ale neznám moc lidí, kteří dělají práci, která jim smysl dává…), hned se řekne, že prodělává burn-out.

Film doporučuju právě pro to zamyšlení nad životem a očekáváním přištěhovalců, a také pro jemný smysl pro humor. Nečekejte ale stejně silné emoce jako u Nedotknutelných, kterými si tvůrci nasadili laťku možná příliš vysoko.

 

samba

I takové jsou mé luxusní dny…

4 Lis

Můj včerejší den

8.00 Společně s Motýlem necháváme Motýlka v jeslích a odjíždíme do práce. V autě se příšerně pohádáme kvůli mojí „žádosti o vycházku“. Motýlovi vadí, že chci jít do kina s kamarádkou a ne s ním. Já se mu snažím vysvětlit, že půjdu ráda do kina i s ním, ale momentálně nemáme nikoho na hlídání, takže do kina může jít jen jeden z nás. Výsledek silně kontraproduktivní. Do kina už se mi vlastně ani nechce.

13.00 Z ranní hádky mě celé dopoledne bolelo břicho. A tak mě nenapadne nic lepšího, než se cestou na schůzku stavit v McDonaldu. To už jsem dlouho neudělala. Snažím se stravovat zdravě a McDonald je symbol všech zvrhlých hodnot dnešní společnosti. Ale já se potřebuju utěšit něčím nezdravým, vyjádřit svoje rebelství nebo se možná cítit ještě o něco hůř, než jsem se cítila dosud.

14.00 Parkuju, platím parkovné a jdu se nahlásit na recepci v jedné prodejně aut, kde mám pracovní schůzku. Recepční mi říká, že jsem na špatné adrese, ve špatné prodejně (a na špatné planetě, mám chuť dodat). Popisuje mi cestu do správné prodejny. Nechávám auto tam, kde je (už jsem zaplatila parkovné) a cupitám tam v dešti pěšky.

14.15 Čekám ve správné prodejně na pána, se kterým mám schůzku a který má ještě větší zpoždění než já.

15.00 Utíkám ze schůzky k autu.

15.15 Vyzvedávám Motýlka z jeslí. Ověřuju si, že už svačil.

15.45 Přijíždím s Motýlkem k bazénu a popoháním ho do šatny. Převlékám se do plavek, zatímco on se sápe po tašce zavěšené na kočárku a chce banán. Převlékám ho, zatímco on do sebe souká celý banán.

16.00 Jdeme do vody. Motýlkovi se ale moc neche.

16.05 Instruktorka nám maminkám podává rukávky, které máme svým dětem navléci. Už to na nás zkoušela minule. Všechny děti si navlékají rukávky a vesele se s nimi čvachtají v bazénu. Motýlek stejně jako minule rukávky odmítá navléci, takže ani nemůže zjistit, jestli by se mu plavání s nimi líbilo či nikoli.

16.15 Stále přesvědčuju Motýlka, aby si navléknul rukávky. Instruktorka mi přichází na pomoc. Navléká rukávky nejdřív mně, což vyvolá na Motýkově tváři náznak pobaveného úsměvu. Když je navlékne jemu, spustí hysterický řev. Instruktorka mě nabádá, abych mu je nechala aspoň 5 minut. Jenže Motýlek nasadil svou „gumovou strategii“, což znamená, že povolí všechny svaly v těle (kromě hlasivek) a je jako hadrová panenka. V tomto stavu je prakticky nemožné ho posadit, postavit na nohy ani držet v náručí. V bazénu to navíc komplikuje skutečnost, že je celý kluzký.

16.16 Strhávám Motýlkovi rukávky a snažím se ho uchlácholit. Instruktorka na mě vrhá přísný pohled a ukazuje na hodiny. Z jejího výrazu je jasné, že jsem selhala. Měla jsem mu ty rukávky přece nechat alespoň pět minut!

16.20 Držím Motýlka v náručí a společně sledujeme, jak ostatní děti hezky plavou. S rukávky. Instruktorka mi přichází promlouvat do duše: „Proč ho chováte a hladíte, přestože nedělá, co chcete vy? Proč ho necháváte, aby vám šéfoval?“ Snažím se jí vysvětlit, že my si na žádné šéfování nehrajeme. Snažím se o partnerský přístup. Já nejsem šéf a on taky ne. „Ale děláte to, co chce on,“ opáčí instruktorka. Nevím, co jí na to mám říct.

16.25 Motýlek předčasně vylézá z bazénu a vede mě k tašce. Chce jídlo. Prostě má pořád ještě hlad.

16.35 S převlečeným Motýlkem, který křoupe piškot, se jdu zeptat instruktorky, jestli pro zápis do příštího trimestru, který se koná tento týden, musíme mít zvládnuté plavání s rukávky. Velkoryse mi dovolí se zapsat do příštího kurzu a zaplatit nehorázně drahé kurzovné.

17.00 Motýlek kňourá v autě cestou domů. Došly mu piškoty. Dávám mu jablko, které do příjezdu domů zvládá sníst celé včetně slupky, kterou mu obvykle loupu, a části ohryzku.

18.30 Večeříme. Motýlek si chce se mnou vyměnit talíř, ačkoli na něm má to samé, co já. Po večeři si dá ještě jogurt. Chce další. Jenže já už nemám ten samý. Nesu mu jogurt jiné značky, v jiném kelímku. Motýlek spustí hysterickou scénu a snaží se hodit na zem vše, co se nachází v jeho dosahu.

19.00 Sprcha.

19.15 Hysterická scéna, protože Motýlkovi nechci půjčit Motýlův holicí strojek. Proklínám Motýla, že nechal svůj holicí strojek na viditelném místě vedle umyvadla.

19.20 Motýl se vrací domů. Má skvělou náladu. Diví se, proč Motýlek křičí. Navrhuje, že Motýlka uloží do postele.

19.45 Peču banana cake.

20.00 Motýl přichází z Motýlkova pokojíku. Motýlek spí. Motýl dává prádlo do pračky a pak připraví večeři (že by něco žehlil?)

22.30 Padám do postele a doufám, že až se probudím, všechno bude jiné. Lepší.

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 105 other followers