Připadám někomu stará?

28 Čvc

Ještě pořád jsem si nezvykla na to, že už je mi třicet. Pořád mi to zní tak nějak zvláštně. A najednou je mi třicet jedna. Připadá mi, že v tom zvykání na svůj vlastní věk začínám mít zpoždění, které se možná bude v příštích letech kumulovat.

Ještě pořád si nepřipadám stará. Připadám si stejná, jako když mi bylo šestnáct-osmnáct-dvacet… Jistě u mě došlo k nějakému vývoji (snad!), ale to jádro se nemění. I moji vrstevníci mi připadají stejní. Když se setkám s kamarádkami z gymplu, bavíme se stejně jako dřív. Témata našich hovorů se postupně mění, ne ale způsob, jakým se bavíme…

Zvláštní je, že za svoje vrstevníky odjakživa považuju i lidi, kteří jsou třeba o deset let starší než já. Možná je to tím, že mám o osm a deset let starší sourozence a teď i o patnáct let staršího manžela. Ani oni mi nepřipadají staří. Když mi ale bylo těch šestnáct-osmnáct-dvacet, všimla jsem si čas od času nějaké “paní” na ulici, očividně mámy od rodiny ověšené nákupními taškami. Takové “paní” jsou obvykle dost neurčitého věku. Ale musí jim být taky zhruba těch třicet nebo čtyřicet, kolik je teď mně a mým vrstevníkům. A tyhle “paní” mi vždycky připadaly děsně staré. Jakpak dnes asi vypadám já, když se upocená plahočím ze supermarketu s kočárkem i rameny ověšenými taškami?

Jak říkám, stará si prostě nepřipadám. Jen ten věk, když se vysloví nahlas… Třicet. Čtyřicet. Většina lidí v mém okolí už má nebo brzy bude mít minimálně jedno dítě. Některé mé kamarádky už jsou matkami dvou nebo dokonce tří dětí. Jsou vdané. Některé už rozvedené.

Jedna z těch mých kamarádek-vrstevnic nedávno vezla někam autem stážistu, který teď pracuje ve stejné firmě jako její manžel. Prý si s ním moc hezky popovídala – jako s vrstevníkem. Ale celou dobu v ní hlodala otázka, jak asi pohlíží on na ni a jejího manžela. Připadají mu staří? (Nezeptala se ho a já myslím, že je to tak správně.)

Často se mi vybavuje jedna důchodkyně (!), kterou jsem viděla někde v cukrárně, když mi bylo asi těch šestnáct-osmnáct-dvacet. Seděla u stolu s dalšími důchodkyněmi, všechny si vesele povídaly a tahle najednou zvolala: “Tak co si ještě dáme, holky?” Přišlo mi to tehdy trochu legrační, že se v jejich věku oslovují “holky”. A moje mamka, která tehdy v té cukrárně byla se mnou, mi vysvětlila, že se prostě všechny cítíme a budeme cítit jako “holky”. Že uvnitř jsme pořád stejné.

Jak myslíte, že oslovuju svoje kamarádky v mailu, když si dohadujeme termín, kdy společně vyrazíme do kina?

 

Boyhood

23 Čvc

Nedokážu si vzpomenout, kdy jsem byla naposledy v kině. Podle blogu to bylo březnu 2012 na filmu The Artist.

Každopádně včera jsem poprvé od Motýlkova narození vyrazila s kamarádkami do kina (Motýl hlídal). Šly jsme na film Boyhood. Je to příběh malého chlapce Masona, kterého spolu se starší sestrou vychovávají jejich rozvedení rodiče. Na filmu je zajímavé to, že jeho realizace zabrala 12 let a všechny postavy jsou po celou tu dobu ztvárněny pořád stejnými herci. Takže na začátku filmu je Masonovi zhruba 6 let a příběh končí jeho maturitou a odchodem na univerzitu v osmnácti.

Celé dílo trvá 165 minut, což mě trochu vyděsilo, obzvlášť když jsme šly na promítání od 21.15 hodin. Ale docela mi to uteklo a ten příběh mě pohltil. Mohla jsem vidět problémy dospělých dětskýma očima a později si prožít chlapeckou pubertu. To mě tedy dost vyděsilo a na chvilinku jsem zalitovala, že nemám holčičku. Mohla jsem si (znovu) položit různé existencionální otázky o tom, jaký má život vlastně smysl, a (znovu) si prožít touhu po odlišnosti, výjimečnosti, po narušení zajetých standardů a pravidel. A jeden z hlavních poznatků, na které chtěl autor asi poukázat, byla skutečnost, že dospělí jsou a zůstanou pořád stejně zmatení a nejistí, jako když byli malí. Že prostě všichni improvizujeme a přizpůsobujeme se situacím, které nám život přináší. A občas prostě nevíme, co si počít.

Vřele doporučuju.

Boyhood-poster-I-

Batolata v restauracích a v kině

21 Čvc

Sedmikráska na svém blogu nedávno psala o svém zážitku z kina ve Švédsku. Jeden indický rodičovský pár tam s sebou na X-Many přivedl 4letou holčičku a miminko. Sedmikráska se zamýšlí, zda je v Indii normální chodit do kina s miminky. Nám Evropanům se to zdá nepochopitelné, ale je možné, že jde prostě o střet kultur, tedy že to v Indii opravdu normální je.

Vždyť i v rámci Evropy se přístupy k výchově a k dětem celkově výrazně liší. O řadě kulturních rozdílů, se kterými se dnes a denně potýkám já, už jsem psala: miminka spící od narození ve vlastních pokojích, kojení, chození do jeslí, cestování s dětmi…

Vždycky jsem například prohlašovala, že nechápu, proč rodiče cítí potřebu tahat miminka na pláž. Myslím si, že jsem už v životě cestovala docela dost a ještě cestovat budu. I s dítětem se cestovat dá. Což ale podle mě neznamená, že ten první rok nebo dva (nebo tři), kdy dětem cestování víc bere než dává, nemůžu strávit prázdniny doma. Jenže občas se člověk musí přizpůsobit přání partnera, hledat kompromisy… když zrovna partneři nejsou zajedno. Tak jsem se ocitla se 4měsíčním Motýlkem na Azurovém pobřeží loni v srpnu…

Minulý pátek jsem obědvala s jedním obchodním partnerem, ze kterého se po 7 letech spolupráce stal v podstatě kamarád. Je Belgičan a jeho manželka taky, ale už téměř 20 let žijí v Lucembursku. Mají dvě čtyřleté děti – dvojčata – kluka a holku. Děti to jsou vytoužené a mnoho let s nadějí očekávané. Vybavuju si dobu jejich snažení, potom to štěstí, když se to povedlo, o trochu později mírné zděšení, když přišli na to, že miminka budou najednou dvě. Vím, že to pro ně nebylo snadné. Vím, že svoje děti milují. A vím, že starat se o dvě stejně staré děti se asi nedá srovnat s péčí o jedináčka. Nicméně při našem pátečním obědě jsem byla mírně v šoku z některých jeho hlášek.

Nedávno jsem psala o tom, jak jsem se rozhodla Motýlka nevychovávat. Přesněji řečeno snažit se s ním na všem domluvit a najít řešení, které nám bude vyhovovat oběma. Jsem přesvědčená, že se tenhle přístup dá použít za jakýchkoli okolností, i když se teprve učím, bojuji se svou vlastní zbrklou povahou, se zažitými výchovnými principy, které se do mě zaryly v dětství. Ne vždycky se mi daří řešit některé situace tak, jak bych chtěla. Ale snažím se a věřím, že postupně se takhle s Motýlkem naučíme skvěle komunikovat.

Takže mě trochu píchalo u srdce, když mi můj kamarád vykládal, jak to chodí u nich doma. Jak manželka na děti od rána do večera ječí, takže se děti to její ječení naučily ignorovat. A jak on, když na ně zařve, děti okamžitě ztichnou. Jak se s nimi nemaže a říká jim: “Nebreč, víš přece, že tohle na mě neplatí!”

Já se svoje nevýchovné praktiky nikomu nesnažím nutit. Ve Facebookové skupině Nevýchovy mi často připadá, že některé maminky svoje okolí sekýrují, když někdo z jejich okolí nejedná nevýchovně. Což ale samo o sobě také moc nevýchovné není. Proto neokřikuju tchýni, když se snaží Motýlka při jídle naučit disciplíně. Ale později jí názorně předvedu, že jen stačí zjistit, co se Motýlkovi nelíbí – v tomto případě šlo prostě o to, že chtěl svou lžíci držet sám a krmit se, což mu mimochodem už jde báječně – a všechno je v pohodě. Doufám, že když lidé v mém okolí uvidí, že se mi daří se s mým dítětem domluvit (bez křiku, bez rozkazů, bez hrozeb), budou to chtít taky vyzkoušet.

U toho kamaráda jsem se ale neudržela a na rovinu mu řekla, že s ním nesouhlasím, protože své děti zastrašuje a využívá své síly a fyzické převahy. Bylo to ale zbytečné, neboť tenhle kamarád má svou hlavu, děti má dvě a navíc starší než já, takže to prostě všechno ví líp. Tvrdí, že děti se prostě musejí přizpůsovat dospělým – tak to je a basta.

A jako příklad takového přizpůsobování uvedl, že s manželkou jejich dvojčata už od miminkovského věku berou večer do restaurací. Přece mají právo si zajít na večeři a děti si musejí zvyknout, že se občas večer chodí ven. Ptal se mě, jestli také s manželem (a s Motýlkem) chodím večer do restaurací. Popravdě jsem mu odpověděla, že večer jsem v restauraci s Motýlkem ještě nikdy nebyla. V poledne ano, ale moc jsem si to neužila, neboť Motýlka to logicky nebavilo, v klidu vydržel možná prvních patnáct minut a pak už byl k neudržení; spát v kočárku v neznámém a hlučném prostředí se mu bohužel taky nedaří.

Kamarád se mi smál, že jsem “mère-poule”, tedy “matka-slepice”, která o děti přehnaně pečuje. A já jsem si pomyslela, že je to jen další kulturní rozdíl. Jako je v Indii možná běžné chodit s miminky do kina, v Belgii nebo v Lucembursku je asi běžné chodit s miminky na večeři do restaurace.

Co si o miminkách v restauracích (a v kinech) myslíte vy? Berete své děti večer ven? Nebo je necháváte někým hlídat? Anebo jste svůj společenský život dočasně odsunuli na vedlejší kolej?

Baby-in-restaurant-choosing-which-breast-to-nurse-from-12.2013

 

Neumím nic nedělat

16 Čvc

Minulý týden jsme s Motýlkem měli jít na poslední předprázdninovou lekci plavání s batolaty. Byla to tzv. náhradní lekce, tedy náhrada za ty, které jsme z různých důvodů zameškali. Výjimečně začínala o hodinu dřív než obvykle. Musela jsem tedy vše pečlivě připravit a naplánovat, utéct z práce o 15 minut dřív a s plaveckou taškou a kočárkem v kufru auta jet rychle pro Motýlka do jeslí.

Když jsem se tam přiřítila, připravená si ho v rychlosti převzít, připoutat do autosedačky a uhánět na druhou stranu města do bazénu, slečna vychovatelka (nebo jak se jim v jeslích vlastně říká) mi trochu vypálila rybník. Oznámila mi, že Motýlek spí… už skoro tři hodiny. Nevídané! Nabídla mi, že ho dojde vzbudit. Já ale vím, že Motýlek mívá po probuzení dost pomalý start. Představa, že ho v rychlosti nacpu do auta, pak se zpožděním v šatně převléknu do plavací plenky a “hodím” ho do vody, mě trošku vyděsila. Zvlášť když mi došlo, že ještě neměl možnost sníst si svačinu, což by se jistě podepsalo na jeho ochotě spolupracovat.

A tak jsem jela sama domů s tím, že se pro Motýlka vrátím později. Paní vychovatelka mi slíbila, že mi zavolá, až bude probuzený a nasvačený.

Doma jsem náhle disponovala neurčitým množstvím volného času. Vyvstala otázka, jak s ním naložím.

Pocítila jsem velmi silné nutkání uvařit si kafe, sednout si s ním na kanape a dát si nohy na stůl (i když vím, že to se přece nedělá). Prostě nic nedělat.

Místo toho jsem sundala z konzolí záclony a závěsy a odnesla je do sklepa, kde máme pračku. Vyprala jsem záclony na jemný třicetiminutový program. Během těch třiceti minut jsem sundala další záclony a závěsy. A vypila si to kafe. Expresso. To bylo rychlé.

A pak jsem už opravdu nevěděla, co si počít, a tak jsem se vydala pěšky s prázdným kočárkem do jeslí, přestože paní vychovatelka ještě nevolala. Cestou jsem zavolala já jí a ona mi potvrdila, že Motýlek už je vzhůru a svačí.

Později mě mrzelo, že jsem si tu neplánovanou volnou chvilku nezvládla nějak lépe užít. Třeba napsat článek na blog. Nebo si číst. Zdřímnout si. Nebo zavolat nějaké kamarádce.

Jindy jsou ale momenty, kdy je nicnedělání jedinou volbou. To když se Motýlek zabere do nějaké hry – třeba přehrabování kostek lega nebo stavění věže. Pekelně se soustředí a já sedím opodál a koukám na něj. Obvykle v takové chvíli nemám při ruce ani kafe, ani časopis nebo knížku, ani telefon. A kdybych se zvedla, abych si pro něco z toho došla, Motýlka by to vytrhlo z jeho soustředění a začal by opět vyžadovat mou pozornost. A tak prostě sedím, koukám na něj a užívám si to nicnedělání. Většinou to trvá jen pár minut. Dokážu si ale během nich náramně oddechnout.

 

Nové zážitky s lucemburskými byrokraty

9 Čvc

Že nerada řeším administrativní záležitosti, to už víte. Ale posledních pár dní se docela dobře bavím. I když zároveň jsem z toho všeho samozřejmě trochu… nervózní.

Dostala jsem dopis, že musím obnovit smlouvu na “chèque-service accueil”. To je takový lucemburský systém, díky kterému děti dostávají finanční podporu na pobyt v jeslích nebo jiných vzdělávacích zařízeních jako třeba hudební školy, družiny apod. Při žádání o tuto formu podpory musejí rodiče dodat mj. doklad o svých příjmech, na kterých závisí částka, kterou jim stát bude přispívat. Ta smlouva se musí každý rok obnovovat a vždy je k tomu potřeba dodat všechny doklady jako při první žádosti. Doklad o podání daňového přiznání za loňský rok, doklad o tom, že dostáváme přídavky na dítě atd.

V tom dopisu stálo, že k obnovení té smlouvy se mám mezi daty 4. 8. a 31. 8. 2014 dostavit do kanceláře v jednom místním školním zařízení. Otvírací doba je prý uvedená na druhé straně…

photo_cheque_service_recto

… a tam se dozvídám, že ta kancelář je zavřená o školních prázdninách, které v Lucembursku začínají 16. 7. a končí 14. 9. 2014.

photo_cheque_service_verso

Dopis je podepsaný samotným starostou. Zajímalo by mě, jestli si ho aspoň přečetl, než ho podepsal. Asi ne. A pokud ano, je to pro jeho “image” možná ještě horší.

Já už mám naštěstí obnovení smlouvy dávno poznamenané v kalendáři na začátek července, protože vím, že o prázdninách v té kanceláři nikoho nezastihnu. A už před dvěma týdny jsem začala shánět jednotlivé dokumenty, které k tomu budou potřeba.

Daňové přiznání sezdané páry v Lucembursku podávají společně. Logicky se o to u nás stará Motýl, za což jsem mu nesmírně vděčná. Když jsem se ho ale před těmi dvěma týdny zeptala, zda mi může dát potvrzení o podání loňského daňového přiznání, řekl mi, že žádné nedostal. Zavolala jsem tedy na příslušný úřad a vysvětlila jim, že to potvrzení potřebuju před začátkem školních prázdnin. “Není problém,” řekla mi průměrně příjemná paní. “Pošleme vám ho ještě tento týden.”

Ve schránce jsem ale nic nenašla. Nechala jsem jim pár dnů rezervu, ale když ani na začátku tohoto týdne nic nepřišlo, rozhodla jsem se jim zavolat znovu.

Tentokrát mi ta paní pověděla toto: “My jsme na vás nezapomněli. Ale máme problém. My to vaše daňové přiznání nemůžeme najít.”

“To je divné,” odpovídám váhavě. “Můj manžel vám ho určitě poslal. A ve stanovené lhůtě,” upřesňuju, protože si pamatuju, jak byl na sebe Motýl hrdý, že to letos stihnul.

“Ano, ano, to je v pořádku,” odpovídá mi ta paní. “My to tady máme poznamenáno, že jsme to vaše daňové přiznání obdrželi. Jenže se nám někam ztratilo.”

Mlčím, protože nevím, co jí na to mám říct. A tak paní pokračuje: “To se nám tu občas stává. Někdy na ty ztracené složky pak narazíme náhodou… později.”

“Já ale potřebuju to potvrzení teď, abych mohla obnovit smlouvu na chèque-service accueil, která mi v srpnu vyprší,” vysvětluji.

“Neudělal si váš manžel kopii?” vyzvídá paní.

“To nevím. Zeptám se ho,” odpovídám, ale ve skrytu duše o tom pochybuji.

“V tom případě byste nám mohli poslat kopii té kopie,” navrhuje paní.

“Než vám pošlu kopii kopie, kterou nevím, jestli vůbec máme, než ji zpracujete a pošlete mi to potvrzení, uplyne mezitím dlouhá doba. To asi do prázdnin nestihneme,” namítám.

Paní přechází do jasné ofenzívy: “O tohle se stejně nestarám já. Vás má na starost můj kolega. Ten ale pracuje pouze odpoledne. Nechám mu tu vzkaz, aby tu vaši složku ještě zkusil najít.”

“To by od vás bylo milé,” snažím se zachovat klidný, neagresivní tón. Nadiktuju jí svoje telefonní číslo, aby mi mohli zavolat v případě, že to naše daňové přiznání najdou.

Telefon mi zazvoní asi dvě minuty poté, co zavěsím. “Tak jsme to vaše přiznání našli,” hlásí mi paní vesele. “Mám z toho velkou radost,” dodává.

“To já taky,” odpovídám s úlevou, ale pořád se trochu divím, jak je možné, že ji našli tak… náhle. Nejdřív mi vůbec nedají vědět, že ji ztratili, pak dělají okolky a žádají kopii a nakonec se ta naše složka jako zázrakem odněkud vynoří?

Zvláštní. Úsměvné.

Na potvrzení čekám dál.

Loni jsem si pro to potvrzení šla osobně. Kancelář, do které mě poslali, vypadala asi takhle:

byrokracie

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 100 other followers