3 srdce

30 Zář

Jak jsem slíbila minule, napíšu vám dnes něco k filmu, který jsem viděla při své poslední návštěvě kina.

Francouzský film 3 srdce vypráví příběh zhruba 40letého, ne příliš pohledného Marca, který pracuje na finančním úřadě. Jedna služební cesta ho zavede do malého městečka na francouzském venkově, kde v noci potká Sylvie (Charlotte Gainsbourg). Nevím přesně, jak k jejich setkání došlo, neboť jsme s kamarádkou do kina dorazily se zpožděním, které bylo způsobené tím, že jsme se zapovídaly u večeře, a také tím, že jsme u sebe neměly hotovost a v belgických kinech (nebo tedy aspoň v tomhle) neberou mezinárodní platební karty jako VISA nebo Mastercard, ale pouze nějaké lokální platební karty. Musely jsme tedy přemluvit pokladní, že jí necháme občanku (při té příležitosti jsem si uvědomila, že jsem si zapomněla doklady na hotelu a řídila bez řidičáku) a hotovost si do bankomatu dojdeme vyzvednout až po filmu, jinak by už nemělo cenu na něj chodit. Později jsme toho litovaly, neboť během filmu začalo hustě pršet a banku jsme pak ve tmě a dešti nemohly najít.

Ale zpátky k ději filmu: Marc a Sylvie se spolu celou noc procházejí, diskutují a kouří jednu cigaretu za druhou (hlavně ona). V jednu chvíli se ji Marc pokusí políbit, ale ona nechce, takže mezi nimi k ničemu nedojde. Ráno Marc nasedne do rychlovlaku TGV a odjede do Paříže. Předtím se ale ještě dohodnou, že se v pátek v pět hodin odpoledne setkají v jednom pařížském parku. Ona tam dorazí, čeká dvě hodiny a nakonec celá smutná odejde. On má zpoždění kvůli pracovní schůzce, pak v autě dostane samým vzrušením infarkt, do parku i přesto přiběhne, ale ona už tam není.

Později se ukáže, že Sylvie byla připravená kvůli Marcovi opustit partnera, ale vzhledem k tomu, že Marc na schůzku nedorazil, rozhodne se s partnerem zůstat a odjet s ním do USA, kde má on nějakou práci. Opouští tak svou matku (Catherine Deneuve) a sestru Sophii, se kterou až dosud společně vedly malý obchůdek se starožitnostmi.

Sophie je jejím odjezdem zdrcená, protože je to poprvé, kdy jsou od sebe takto odloučené. A je tak vykolejená, že naseká chyby ve svém daňovém přiznání a musí zaplatit pokutu, na kterou ale nemá. Rozjede se tedy na finanční úřad do Paříže, aby vše vysvětlila, a setkává se tam s Marcem. Tomu je jí líto a rozjede se za ní na venkov, aby dal její daně do pořádku. Zamilují se do sebe, začnou spolu bydlet a plánují svatbu.

Marc netuší, že Sophiina sestra Sylvie je ta žena, se kterou prožil onu významnou noc. Postupně mu to dochází, když Sophie se Sylvií skypuje, ale z nějakého (pro mne nepochopitelného) důvodu Sophii nic neřekne.

Sylvie jim přijede na svatbu, kde se konečně (opět) setkají, ale oba dělají, že se vidí poprvé.

Pak ubíhají roky, během nichž se Marcovi a Sophii narodí malý chlapeček, Sylvie občas přiletí z USA do Francie na návštěvu a ti dva si pořád vyměňují významné pohledy, ale jinak si své malé tajemství nechávají pro sebe.

Jak to celé dopadne, to vám neřeknu pro případ, že byste se na film chtěli podívat. Ale asi už tušíte, že snažit se tu jejich historku ututlat není správná strategie.

V podstatě jsem celý film jen žasla, že je možné se tak dlouho (několik let) zabývat jednou jedinou nocí, během které se v podstatě nic nestalo. Podle mě by bylo daleko jednodušší to prostě říct! Jenže to by nebylo francouzské.

3coeurs

 

 

Relax víkend

23 Zář

Minulý víkend jsem poprvé ve své mateřské „kariéře“ opustila své dítě i manžela a odjela s kamarádkou relaxovat do belgického lázeňského města Spa. Strávila jsem dvě noci v krásném hotelu Radisson Blu, z něhož se jezdilo lanovkou (!) přímo do termálního centra, kde jsme se celou sobotu máčely v bazénech s teplou léčivou vodou a v bublinkových masážních koupelích. Tedy až poté, co spajsme se vyspaly do luxusních 9.40 hodin. Probudilo nás klepání paní uklízečky… V neděli jsme si pro jistotu nařídily budík na devátou. A kdybychom to byly neudělaly, pravděpodobně bych bývala zaspala svůj peeling celého těla, na který jsem byla objednaná v jedenáct hodin.

OLYMPUS DIGITAL CAMERAAno, ten pobyt stál za to – už jen kvůli těm dvěma klidným nocím, během kterých jsem mohla spát bez toho, aby mě někdo opakovaně budil, stěhoval se mi do postele, dával mi svoje nohy k obličeji, zabíral celou plochu mého polštáře a bránil mi v tom, abych se převalila do polohy, která je mi pohodlná. Dvě noci bez držení za ruku (jo, už zase)!

Motýlek strávil víkend v péči svého tatínka. Tomu se sice můj už celé měsíce plánovaný odjezd moc nezamlouval, ale jak jsem předem tušila, oběma jim to prospělo. Byli se podívat u nás v práci, kde v sobotu probíhal „den otevřených dveří“, odpoledne se projeli na kole a v neděli jeli na oběd k mojí švagrové. Když jsem dorazila v neděli odpoledne domů, našla jsem klidný, tichý a prázdný byt. Udělala jsem si pozdní oběd, četla jsem si a nakonec jsem z toho nečekaného volného času byla tak nervózní, že jsem se dala do pečení muffinů.

spa2Když Motýl s Motýlkem dorazili, s úlevou jsem shledala, že Motýlek netrucuje a snad mi mou absenci nehodlá vyčítat. Ale připadal mi jiný! Nevím, jestli je to vůbec možné, ale přišlo mi, že během těch dvou dnů vyrostl a začal víc mluvit, gestikulovat a běhat. Několik hodin jsem zažívala zvláštní emoce. Pozorovala jsem svoje dítě s pocitem, že mi ho snad někdo vyměnil. Naštěstí to rychle přešlo, už jsme si na sebe zase zvykli a všechno je jako dřív. Jen mi připadá k tatínkovi trochu přítulnější než dřív a jsem za to ráda. Možná měl konečně příležitost zjistit, že i táta se o něj dovede postarat a že mu může důvěřovat.

Mimochodem v sobotu večer jsme byly v kině, ale o tom zase někdy příště.

 

Bez energie

19 Zář

Tohle asi bude trochu v rozporu s mým včerejším příspěvkem.

Taky se vám někdy stává, že přijdete do práce a ne že byste neměli do čeho píchnout – ono je tu pořád co dělat – ale prostě se nedokážete dokopat k nějaké akci? Tupě zíráte na monitor před sebe a nevíte, čím začít.

Přitom vím, že následující měsíce budou náročné a že bych se rozhodně neměla flákat. Naopak bych měla zabránit tomu, aby se mi úkoly příliš nakupily.

Ale dneska jsem absolutně bez energie.

 

 

Postavit se potížím čelem

18 Zář

Jedu autem do práce. Hodiny ukazují 8:10. Ranní zprávy v rádiu náhle přeruší zvonění handsfree napojeného na můj mobil a na displeji se zobrazí jméno volající osoby. Jedná se o pracovní hovor a s dotyčnou paní mám trošku nepříjemné zkušenosti. Vím, že pokud mi volá na mobil takhle brzy ráno, znamená to trable.

Hlavou mi začínají vířit myšlenky. Určitě volá kvůli tomu inzerátu, který jsem jí včera poslala ke schválení poté, co už zkritizovala jeho první verzi. Vždyť grafici udělali všechno, co chtěla, tak co se jí na tom ještě nelíbí?

Ale především se bleskurychle snažím rozmyslet, jestli je lepší hovor vzít a poslouchat seznam změn, které v inzerátu  nejspíš zase bude chtít udělat, anebo hovor odmítnout a zavolat jí později nazpátek, protože teď stejně nemám po ruce tužku a papír, abych si mohla dělat poznámky. A těch změn určitě bude spousta, takže si to nezapamatuju.

Palec se vznáší nad zeleným tlačítkem na volantu a pak zase nad červeným.

Nakonec stisknu to zelené.

Představím se, pozdravím a na druhé straně se ozve rozpačité ticho a potom zvolání: „Jé, já jsem si spletla číslo!“ Pak pokračuje: „Ale když už vás mám na telefonu, můžu vám rovnou říct, že ta verze inzerátu, kterou jste mi včera poslala, je takhle v pořádku.“

Popřejeme si hezký den a rozloučíme se.

Kdybych ten hovor nepřijala a odložila tu údajně nepříjemnou konverzaci na později, zcela bych si znepříjemnila zbývající cestu do práce, protože bych nepřestala myslet na to, že té paní budu muset zavolat zpátky.

Postavit se potížím čelem vyžaduje určitou dávku odvahy, ale občas se to vyplatí!

 

Školní povinnosti

15 Zář

V Lucembursku dnes začíná nový školní rok.

V některých školách – například ve francouzské nebo v evropské – se už děti učí dva týdny. Ale většina malých Lucemburčanů nastoupila do školy dnes, Kolem té budoucí „naší“ už týden brousím s kočárkem a pozoruju přípravy. Nevím, proč mě to ke konci prázdnin ke školám tak přitahuje. Jako dítě jsem na konci prázdnin a během prvních dní školy cítila úzkost, nervozitu a bolest v břiše. Jako dospělá s potěšením nahlížím skrz okna do tříd, na čisté a prázdné tabule, židličky úhledně zavěšené za hrany lavic, různé školní pomůcky, mapy a didaktické plakáty.

Jsem zvědavá, jak budu začátek školního roku prožívat, až bude i Motýlek školou povinný. Což bude možná už za dva roky! Nevrátí se mi ta úzkost z dětských let? To asi záleží na přístupu pedagogického sboru. Pevně doufám, že Motýlek bude mít to štěstí a natrefí na nějaké moderní a osvícené učitele, zastánce výuky pomocí her a praktických příkladů.

Dát Motýlka do jeslí pro mě znamenalo velkou změnu. Oba jsme si museli zvyknout a najít si ten správný rytmus. Je mi jasné, že takových změn náš čeká ještě spousta.

Čtyřletý syn mojí kolegyně nastoupil do školy dnes. Ano, povinná školní docházka tu začíná už tak brzy (dokonce je možné zapsat děti do školy už o rok dřív do takové přípravky – syn mojí kolegyně ale místo do přípravky chodil o rok déle do jeslí). První dva roky povinné školy tu ale prý odpovídají spíš naší mateřské školce – děti si hlavně hrají, tvoří a občas se naučí napsat nějaké to písmenko nebo číslici. Moje kolegyně dnes ráno přišla do práce uplakaná. Kupodivu ne dojetím, spíš rozčilením a stresem. Myslím, že pro ni byl první školní den daleko více stresující než pro jejího syna. „Bylo tam moc lidí, moc dětí… a nikdo je nehlídal!“ stěžovala si. „Kdyby se sebral a někam odešel, nikdo by si toho nevšimnul.“ Jinými slovy má zatím asi trochu potíže s předáním důvěry a zodpovědnosti, což naprosto chápu.

Minulý týden jsem poobědvala s jednou francouzskou přítelkyní, jejíž desetiletý syn pro změnu letos nastoupil na collège, což je ve francouzském systému něco jako náš druhý stupeň základní školy. I ona to prožívala jako velkou životní změnu. Dosud chodil do školy v jejich vesnici, teď musí jezdit autobusem do několik kilometrů vzdáleného města. Sám! Aby ho mohla několikrát denně kontrolovat, rozhodla se pořídit mu mobil. První den od něj ale nedostala žádnou zprávu, protože se ten starý model Nokie styděl před spolužáky vyndat z batohu. Musela mu pořídit smartphone. Chlapec je spokojený, ačkoli na něm nemá připojení k internetu a plní tedy stejné funkce, jako ta stará Nokia. Také se změnila míra školních povinností, má daleko víc domácích úkolů a musí se naučit si večer připravit učebnice a pomůcky na další den (doteď si mohl nechávat věci ve škole). Moje kamarádka říká, že celá jejich rodina je momentálně absolutně dezorganizovaná, protože ona tráví čas nad domácími úkoly a nestíhá nakupovat ani vařit. Její syn totiž doma čeká, až se ona vrátí z práce a začne domácí úkoly řešit s ním. Kladu jí na srdce, ať to nechá na svém synovi. Musí se naučit dělat úkoly sám. Ona je pak může jen zkontrolovat. I školní tašku si musí umět připravit sám. Párkrát se splete, něco mu bude chybět a příště si na to dá pozor.

Ale vím, že se mi to teď dobře radí… Za pár let budu určitě plašit stejně. Možná i víc.

Kdo dělá domácí úkoly u vás doma?

Tuhle fotku si jeden můj známý dnes pověsil na Facebook. Jsou rodiče, kteří se na začátek školy těší, protože jim tím začínají prázdniny :-)

back_to_school

 

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 103 other followers