Bez energie

19 Zář

Tohle asi bude trochu v rozporu s mým včerejším příspěvkem.

Taky se vám někdy stává, že přijdete do práce a ne že byste neměli do čeho píchnout – ono je tu pořád co dělat – ale prostě se nedokážete dokopat k nějaké akci? Tupě zíráte na monitor před sebe a nevíte, čím začít.

Přitom vím, že následující měsíce budou náročné a že bych se rozhodně neměla flákat. Naopak bych měla zabránit tomu, aby se mi úkoly příliš nakupily.

Ale dneska jsem absolutně bez energie.

 

 

Postavit se potížím čelem

18 Zář

Jedu autem do práce. Hodiny ukazují 8:10. Ranní zprávy v rádiu náhle přeruší zvonění handsfree napojeného na můj mobil a na displeji se zobrazí jméno volající osoby. Jedná se o pracovní hovor a s dotyčnou paní mám trošku nepříjemné zkušenosti. Vím, že pokud mi volá na mobil takhle brzy ráno, znamená to trable.

Hlavou mi začínají vířit myšlenky. Určitě volá kvůli tomu inzerátu, který jsem jí včera poslala ke schválení poté, co už zkritizovala jeho první verzi. Vždyť grafici udělali všechno, co chtěla, tak co se jí na tom ještě nelíbí?

Ale především se bleskurychle snažím rozmyslet, jestli je lepší hovor vzít a poslouchat seznam změn, které v inzerátu  nejspíš zase bude chtít udělat, anebo hovor odmítnout a zavolat jí později nazpátek, protože teď stejně nemám po ruce tužku a papír, abych si mohla dělat poznámky. A těch změn určitě bude spousta, takže si to nezapamatuju.

Palec se vznáší nad zeleným tlačítkem na volantu a pak zase nad červeným.

Nakonec stisknu to zelené.

Představím se, pozdravím a na druhé straně se ozve rozpačité ticho a potom zvolání: “Jé, já jsem si spletla číslo!” Pak pokračuje: “Ale když už vás mám na telefonu, můžu vám rovnou říct, že ta verze inzerátu, kterou jste mi včera poslala, je takhle v pořádku.”

Popřejeme si hezký den a rozloučíme se.

Kdybych ten hovor nepřijala a odložila tu údajně nepříjemnou konverzaci na později, zcela bych si znepříjemnila zbývající cestu do práce, protože bych nepřestala myslet na to, že té paní budu muset zavolat zpátky.

Postavit se potížím čelem vyžaduje určitou dávku odvahy, ale občas se to vyplatí!

 

Školní povinnosti

15 Zář

V Lucembursku dnes začíná nový školní rok.

V některých školách – například ve francouzské nebo v evropské – se už děti učí dva týdny. Ale většina malých Lucemburčanů nastoupila do školy dnes, Kolem té budoucí “naší” už týden brousím s kočárkem a pozoruju přípravy. Nevím, proč mě to ke konci prázdnin ke školám tak přitahuje. Jako dítě jsem na konci prázdnin a během prvních dní školy cítila úzkost, nervozitu a bolest v břiše. Jako dospělá s potěšením nahlížím skrz okna do tříd, na čisté a prázdné tabule, židličky úhledně zavěšené za hrany lavic, různé školní pomůcky, mapy a didaktické plakáty.

Jsem zvědavá, jak budu začátek školního roku prožívat, až bude i Motýlek školou povinný. Což bude možná už za dva roky! Nevrátí se mi ta úzkost z dětských let? To asi záleží na přístupu pedagogického sboru. Pevně doufám, že Motýlek bude mít to štěstí a natrefí na nějaké moderní a osvícené učitele, zastánce výuky pomocí her a praktických příkladů.

Dát Motýlka do jeslí pro mě znamenalo velkou změnu. Oba jsme si museli zvyknout a najít si ten správný rytmus. Je mi jasné, že takových změn náš čeká ještě spousta.

Čtyřletý syn mojí kolegyně nastoupil do školy dnes. Ano, povinná školní docházka tu začíná už tak brzy (dokonce je možné zapsat děti do školy už o rok dřív do takové přípravky – syn mojí kolegyně ale místo do přípravky chodil o rok déle do jeslí). První dva roky povinné školy tu ale prý odpovídají spíš naší mateřské školce – děti si hlavně hrají, tvoří a občas se naučí napsat nějaké to písmenko nebo číslici. Moje kolegyně dnes ráno přišla do práce uplakaná. Kupodivu ne dojetím, spíš rozčilením a stresem. Myslím, že pro ni byl první školní den daleko více stresující než pro jejího syna. “Bylo tam moc lidí, moc dětí… a nikdo je nehlídal!” stěžovala si. “Kdyby se sebral a někam odešel, nikdo by si toho nevšimnul.” Jinými slovy má zatím asi trochu potíže s předáním důvěry a zodpovědnosti, což naprosto chápu.

Minulý týden jsem poobědvala s jednou francouzskou přítelkyní, jejíž desetiletý syn pro změnu letos nastoupil na collège, což je ve francouzském systému něco jako náš druhý stupeň základní školy. I ona to prožívala jako velkou životní změnu. Dosud chodil do školy v jejich vesnici, teď musí jezdit autobusem do několik kilometrů vzdáleného města. Sám! Aby ho mohla několikrát denně kontrolovat, rozhodla se pořídit mu mobil. První den od něj ale nedostala žádnou zprávu, protože se ten starý model Nokie styděl před spolužáky vyndat z batohu. Musela mu pořídit smartphone. Chlapec je spokojený, ačkoli na něm nemá připojení k internetu a plní tedy stejné funkce, jako ta stará Nokia. Také se změnila míra školních povinností, má daleko víc domácích úkolů a musí se naučit si večer připravit učebnice a pomůcky na další den (doteď si mohl nechávat věci ve škole). Moje kamarádka říká, že celá jejich rodina je momentálně absolutně dezorganizovaná, protože ona tráví čas nad domácími úkoly a nestíhá nakupovat ani vařit. Její syn totiž doma čeká, až se ona vrátí z práce a začne domácí úkoly řešit s ním. Kladu jí na srdce, ať to nechá na svém synovi. Musí se naučit dělat úkoly sám. Ona je pak může jen zkontrolovat. I školní tašku si musí umět připravit sám. Párkrát se splete, něco mu bude chybět a příště si na to dá pozor.

Ale vím, že se mi to teď dobře radí… Za pár let budu určitě plašit stejně. Možná i víc.

Kdo dělá domácí úkoly u vás doma?

Tuhle fotku si jeden můj známý dnes pověsil na Facebook. Jsou rodiče, kteří se na začátek školy těší, protože jim tím začínají prázdniny :-)

back_to_school

 

Rodičovství jako týmová hra

8 Zář

V sobotu jsem byla pozvaná na oslavu třicátin jedné mojí lucemburské kamarádky a bývalé kolegyně. Před šesti měsíci se stala maminkou. Její partner je Němec a pracuje v nějakém podivném uměleckém oboru (nepamatuju si přesně, v jakém). Oba jsou moc sympatičtí, usměvaví a působí velmi pohodově.

Když jsem ale v sobotu dorazila k nim domů, jedna z prvních věcí, kterou mi moje kamarádka pověděla, byla: “Nějak to mezi námi v poslední době skřípe… Až si někdy říkám, jak jsem s tímhle člověkem mohla mít dítě!” Dost mě to překvapilo, protože jsem ji a jejího přítele považovala za harmonický a už z podstaty nekonfliktní pár. Zdání klame. Během odpoledne moje kamarádka několikrát podotkla, že se těší, jak si od otce svého miminka v následujících týdnech odpočine, protože on odjíždí někam za prací a ona ke své sestře, která žije ve Švýcarsku.

Zhruba o dvě hodiny dříve se u nás doma odehrála velmi nepříjemná a hlasitá výměna názorů. Pokud naši sousedi byli doma (a myslím, že bohužel byli), pravděpodobně jsme u nich definitivně získali nálepku “italská domácnost”. Mohla jsem tedy alespoň svou kamarádku “utěšit” tím, že jistou disfunkcí ve vztahu neprochází sama. Ona to ale velmi dobře ví. Vzájemně jsme se ujistily, že řada našich kamarádek po narození prvního dítěte prožila nebo prožívá velké rozčarování, co se jejich partnerů týče.

Čím to je?

Řekla bych, že my-ženy jsme u prvního dítěte obzvlášť vystresované. Klademe na sebe příliš velké nároky a roli matky přikládáme příliš velkou důležitost. Chceme být prostě dokonalé. A především se řídíme naší mateřksou intuicí, jejíž existenci naši muži odmítají akceptovat. Asi je pro ně těžké uznat, že bychom mohly cítit něco jiného než oni… a že bychom prostě mohly některé věci vědět líp. V situacích, kdy máme na něco odlišných názor, potom dochází ke karambolům, protože my posloucháme intuici, která je pro naše muže pouhým mýtem, jenže pro nás je to jediná možná pravda. U druhého dítěte už jsou matky možná ochotnější nad některými věcmi mávnout rukou a nechat muže jednat. Ale u prvního dítěte to ještě nedokážeme.

Jedině tak si umím vysvětlit úkazy, které vidím kolem sebe. Páry s jedním dítětem jsou často podrážděné a rozhádané. Páry se dvěma dětmi jsou už daleko pohodovější (pokud nejsou rozvedené). Už si tolik se vším nelámou hlavu a jsou lépe organizovaní. A páry se třemi dětmi už jsou opravdovým týmem: dokážou si spravedlivě rozvrhnout úkoly, aniž by se o tom dlouze dohadovali, a netrápí se tím, že nemají čas pro sebe. Na to jsou zřejmě příliš unavení. Nicméně vypadají většinou spokojeně. Nejvíc unaveně se paradoxně tváří páry s jedním dítětem.

Tajemství párů s více dětmi tedy podle všeho tkví v tom, že mají méně času na řešení pitomostí a dohadování se o hloupostech. Nezbývá mi než vyzkoumat, jak přežít tu krizi spojenou s příchodem prvního dítěte a jak si i nadále zachovat chuť ke společnému plození dětí.

 

 

Tančím tak rychle, jak dokážu

4 Zář

Tuhle knížku jsem měla rozečtenou celé měsíce a o prázdninách se mi ji konečně podařilo dočíst. Autorka v ní vypráví svůj vlastní příběh. Vtáhne nás do New Yorku sedmdesátých let, kdy se živila tvorbou dokumentárních filmů pro jednu americkou televizní stanici. Ve své práci byla úspěšná a její kariéra pro ni hodně znamenala. Knížka je ale především o jejím boji se závislostí na lécích. V Americe zřejmě bylo (a možná ještě je) velice běžné, že lékaři lidem na různé neduhy předepisovali valium. Barbara Gordon se k němu dostala po poranění zad, velmi rychle sklouzla k závislosti a postupně se dopracovala k tomu, že bez uklidňujících léků nedokázala vyjít na ulici. Ze dne na den se rozhodla s braním prášků skoncovat – přesto, že jí to její lékař nedoporučoval. Náhlé vysazení valia u ní vyvolalo psychotickou reakci a ve spojení s problémy v partnerském vztahu vedla celá situakce k jejímu psychickému zhroucení a následné hospitalizaci v psychiatrické léčebně. Autorka popisuje rady a názory mnoha lékařů, často naprosto nekompetentních, se kterými během své léčby přišla do styku a jejichž jedinou snahou bylo pacientům předepisovat nové a nové prášky, aniž by se snažili najít skutečný zdroj jejich psychických potíží.

Velmi mě zaujaly pasáže, kde se psychiatři Barbaře snaží vnutit léky, které vůbec neodpovídají její diagnóze. Jako by byla jejich pokusným králíkem, na kterém je možné zkoušet, jak jednotlivé léky působí. A shodou okolností jsem nedávno měla příležitost zjistit, že to takhle chodí i dnes.  Že zřejmě existují psychická onemocnění způsobená například špatnou chemickou rovnováhou v mozku, která se léčí metodou “pokus – omyl”. Udělat totiž testy, které dokáží určit přesné hodnoty chemických látek v mozku, je příliš nákladné. A tak pacient začne brát prášky a čeká, co to s ním udělá. Možná mu pomůžou a možná jeho stavy naopak zhorší. V tom případě dostane jiné prášky. Mě osobně z toho mrazí.

Knížku vřele doporučuju k přečtení. Děj i způsob vyprávění je naprosto nadčasový a je velmi zajímavé nahlédnout do mysli někoho, kdo trpí nebo trpěl nějakou psychickou poruchou. Myslím, že pro nás, kdo jsme si podobnou zkušeností neprošli, je těžké si představit, co všechno se v mysli může odehrávat.

tancim_tak_rychle_jak_dokazu

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 102 other followers