Záludná ukazovací zájmena

“Stavila bych se u tebe o víkendu, jestli můžu. Potom jedu na tu Krétu,” říká mi do telefonu kamarádka.

“Měly bychom se vidět příští týden, pak jedeme na tu svatbu,” volá mi jiná kamarádka.

“Tak jsme byli za tou mojí tetou v Německu,” hlásí mi radostně naše paní na úklid.

Potíž je, že si nepamatuju, že by mi něco říkala o svém záměru jet za tetou do Německa. A ani jsem nepostřehla, že jedna kamarádka se chystá na Krétu a druhá jede na nějakou svatbu.

Nejdřív jsem si myslela, že mě v omyl uvedlo nechtěné použití ukazovacího zájmena. To totiž naznačuje, že už bych o dané skutečnosti měla něco vědět. Stává se mi to ale čím dál častěji, a tak váhám… Možná bych o těch skutečnostech opravdu měla vědět. Je možné, že mi ty osoby o svých plánech už říkaly a můj vykojený mozek to prostě nepostřehl, popřípadě vypustil?

Stoletý stařík

První kniha, kterou jsem celou přečetla výhradně při kojení. A zřejmě ne poslední, neboť už v podstatě jindy než při kojení nečtu. Samozřejmě se snažím se svým dítětem i komunikovat, jak je psáno v chytrých knihách: navazuji oční kontakt, mluvím na něj, hladím ho po vláskách, aby neusnul. Ale stejně to většinou skončí tak, že zavře oči a spokojeně nasává. V tu chvíli je vhodné mít na dosah ruky knihu, protože civění do prázdna po dobu 20 až 60 minut mě příliš nenaplňuje.

Francouzský překlad románu švédského autora Jonase Janassona Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel mě v knihkupectví zaujal už asi před půl rokem. Tehdy jsem ale měla na nočním stolku hromadu knih k přečtení a nákup dalších jsem si zakázala. Můj pobyt v nemocnici a následný klid na lůžku mi tenhle “problém” vyřešil. Shodou okolností mi Stoletého staříka v té době připomněla jedna moje internetová kamarádka (díky!), a tak jsem si ho rychle objednala na Amazonu. Číst jsem ho začala v porodnici, ale stihla jsem tam jenom pár stránek a stejně se mi na ně špatně soustředilo.

Stoletý stařík je velmi zábavná kniha. Je to příběh Allana Karlssona, který v den svých stých narozenin uprchne z domova důchodců, a poté shodou okolností a v podstatě nechtěně ukradne kufr s 50 miliony švédských korun. Náhodou do svého kriminálního činu zaplete hned několik kompliců, a zatímco společně prchají před detektivy, kteří po nich pátrají, čtenáři se dozvídají, co všechno Allan za svůj staletý život zažil. Téměř všechno se v jeho životě přihodilo shodou okolností. Nachomýtnul se tak k situaci, kdy si Američani lámali hlavu nad výrobou atomové bomby. A jako specialista přes výbušniny jim nakonec poradil to správné řešení. O pár let později neváhal udělit stejnou radu také Stalinovi, který ho však odsoudil k práci v gulagu ve Vladivostoku, protože při jejich společné večeři recitoval báseň německého autora, což Stalina pohoršilo. Osud ho do Ruska vedl ze Švédska  přes USA, Čínu, Himaláj a Írán, později se přes Bali dostal na čas do Paříže, pak zpět do Ruska a nakonec se vrátil do Švédska. Zřejmě jsem něco zapomněla, ale to není tak důležité. Zažil toho prostě hodně a díky němu může čtenář nakouknout do spousty koutů historie 20. století. Kdybych si toho z dějepisu pamatovala více, určitě bych odhalila ještě víc vtipných narážek. Jako třeba když Allan přemýšlí, do kterého kouta světa by se dál měl vrtnout a za každou cenu se chce vyhnout komunistické zemi; zvažuje Kubu, protože se v té době zdá, že není kapitalističtější země…

Jonas Jonasson má trochu jiný styl než švédští autoři, které jsem dosud četla: je méně vážný. Rozhodně stojí za pozornost.

Motýlek Francouzem III

Když jsem včera celé dvě hodiny seděla na francouzské ambasádě (a z toho jen asi čtvrthodinu v čekárně), usilovně jsem se soustředila na to jediné, co bylo na celé té záležitosti pozitivní: že zase budu mít o čem psát na blog.

Šla jsem Motýlkovi zažádat o občanku a o cestovní pas.

Paní úřednice, která se mi věnovala, byla opět velmi milá. Kdyby byla protivná, aspoň bych mohla být protivná i já na ni. Takhle jsem musela zůstat jen zoufalá.

Nejprve se zarazila nad Motýlkovou fotkou. Ukázala ji své kolegyni a obě bezradně kroutily hlavou a zkoušely mi namluvit, že na pas a asi ani na občanku bude nepoužitelná. Co nejméně agresivním způsobem jsem se jim snažila vysvětlit, že právě ta samá kolegyně mi minulý týden potvrdila, že je fotka v pořádku. Teď jim vadila neodpovídající proporce hlava versus tělo. Nakonec se paní úřednice došla zeptat své nadřízené, která fotku shledala použitelnou. Uf.

Podruhé se zarazila nad tím, zda o pas a občanku můžu zažádat já, když jsem Češka a když s Motýlem nejsme svoji. Hned na to se mě zeptala, zda mám s sebou Motýlův průkaz totožnosti. Ten jsem samozřejmě neměla. Ale cosi v tu chvíli osvítilo můj vykojený mozek a dokázala jsem pohotvě zareagovat: Motýl byl přece nedávno na ambasádě proto, že kvůli naší plánované svatbě potřeboval potvrzení o právní způsobilosti ke sňatku, a když o něj žádal, odevzdal i kopii svého pasu a rodného listu. Uf.

Třetí komplikace nastala ohledně Motýlova zápisu na ambasádu. Netuším, jestli i my Češi se musíme na českou ambasádu zapisovat. Já se nikdy nezapsala a na ambasádu chodila, jen když jsem něco potřebovala. Nevěděla jsem, zda a proč bych měla být na ambasádě nějakým způsobem evidovaná. A myslím, že jsem stejně evidovaná byla, ale nikdy jsem kvůli tomu nevyplňovala žádný formulář. Francouzi se na francouzské ambasádě musejí přihlásit mimo jiné proto, aby mohli volit. Motýl je v tomhle podobně lehkomyslný jako já. K tomu, aby se oficiálně přihlásil, ho dovedlo až zjištění, že bez toho našemu Motýlkovi pas nevystaví. Takže si na internetu stáhnul potřebné formuláře, vyplnil je za sebe, za mě i za Motýlka (čímž budeme na francouzské ambasádě evidovaní všichni tři, tedy včetně mě, ačkoli nejsem Francouzka…) a odeslal je e-mailem, což je jedna z možností, kterou ambasáda pro přihlášení nabízí. Včera se ukázalo, že francouzská ambasáda jeho e-mail nikdy nedostala. Opakuji, že bez jeho oficiální přihlášky není možné jeho dítěti vystavit doklady. Naštěstí měl tehdy Motýl spásnou myšlenku mi onen e-mail s těmi vyplněnými formuláři v příloze přeposlat pro informaci. Mohla jsem ho tak paní úřednici ukázat ve svém mobilu. Ano, tento příspěvek by se mohl jmenovat “Jak mě můj iPhone zachránil”. Nejdříve mě paní úřednice totiž požádala, abych jí onen e-mail ze svého telefonu poslala znovu na jejich obecnou adresu (na tu samou, na kterou ho už posílal Motýl). Díky tomu zjistila, že ta adresa nefunguje. Přijde mi legrační, že si toho do té doby nikdo nevšimnul (Motýl ten svůj e-mail posílal 7. května…). Vzala mi tedy můj mobil z ruky a začala přepisovat údaje z formulářů v telefonu do počítače. To jí samozřejmě zabralo dost času. Motýlek se začínal budit a kvíkat hlady. A to jsme se ještě pořád nedostali k té žádosti o pas a občanku! Teprve po uplynutí dlouhé chvíle paní úřednici napadlo, že by mi mohla dát svou soukromou e-mailovou adresu, na kterou jsem jí formuláře přeposlala, což urychlilo jejich zpracování.

Nakonec to všechno dobře dopadlo. Žádost o pas i občanku je podaná. Pas bude hotový zhruba za týden, občanka zabere nejméně měsíc. Což znamená, že bych teoreticky měla jít na francouzskou ambasádu ještě dvakrát. Já si ale raději počkám, až tam bude obojí, a doufám, že samotné vyzvednutí už nebude tak dobrodružné, aby posloužilo jako námět na další článek.

Motýlek Francouzem II

Musela jsem se vrátit na francouzskou ambasádu, abych podepsala “reconnaissance maternelle”. Chtěla jsem to zvládnout při jednom a rovnou Motýlkovi taky zažádat o občanku a o pas. Kvůli tomu jsme museli k fotografovi, aby mu udělal biometrické fotky. Ty musejí splňovat určitá kritéria: Motýlek musí mít otevřené oči, zavřenou pusu, dívat se do objektivu a musí mu být vidět obě  uši. Vyfotit takto měsíční mimino je téměř nadlidský úkol. Zpotila jsem se u toho já i on.

Když jsme dorazili k fotografovi, byla tam poměrně velká fronta. Využila jsem čekání k tomu, abych Motýlka začala jemně budit: mluvila jsem na něj, sundala mu čepičku, hladila ho po vláskách. Bez úspěchu. Sundala jsem mu tedy ponožky a začala ho lechtat na chodidlech. Bez úspěchu. Když na nás došla řada, už si sice něco pobrukoval, ale oči měl stále zavřené. Fotograf mě tedy nechal pokračovat v buzení a věnoval se zákazníkům za mnou. Bohužel tak propásnul pár momentů, kdy by se biometrická fotka bývala pořídit dala.

Když se Motýlek vzbudil doopravdy, začal samozřejmě brečet. Není se čemu divit. Taky bych brečela, kdyby si mě máma posadila na koleno opřené o stoličku a v bílých rukavicích mi podpírala hlavu tak, že mi přímo do očí svítí reflektor. Když Motýlek brečí, má zavřené oči a otevřenou pusu, tedy přesný opak toho, co bylo potřeba. Po pár minutách se mi ho i přes nervózní přešlapování ostatních zákazníků podařilo uklidnit. Poslední úkol: zaujmout jeho pozornost natolik, aby se aspoň na chvilku zahleděl do objektivu. Fotograf usilovně zvonil klíči a mával jimi nad svým fotoaparátem. Bez úspěchu. Motýlek se rozhlížel všude kolem, ale fotografa statečně ignoroval.

Nakonec máme fotku, kde má otevřené oči, zavřenou pusu, dívá se mírně do strany a jedno z uší vykukuje jen trošičku, nicméně už jsem nehodlala dál pokoušet trpělivost fotografa, Motýlka ani ostatních zákazníků.

Řvoucího Motýlka (který se potom prý naštěstí rychle uklidnil) jsem nechala s babičkou a cválala na ambasádu. Začínalo pršet. Když jsem došla ke vstupní brance, zazvonila jsem a do mikrofonu oznámila, že mám na 14.30 domluvenou schůzku. Vrátný mi odvětil: “Ve 14.30, ano.” A zavěsil. Čekala jsem, že si to někde ověří a pak mi zabzučením otevře branku. Omyl. Bylo 14.25 a já musela čekat venku v dešti až do těch 14.30. Potom jsem teprve byla vpuštěna na recepci, prošacována a pak jsem si šla s pořadovým číslem sednout do čekárny. Moje “rendez-vous” očividně nemělo žádný význam. Recepční byl opravdu nepříjemný a dost arogantním tónem se podivil nad tím, že jsem přišla sama. Asi očekával, že Češka přijde na francouzskou ambasádu v doprovodu nějakého Francouze. Nechtělo se mi vysvětlovat, že už jsem tam v doprovodu svého Francouze jednou byla a že to jaksi není moje vina, že tam tehdy nebyla přítomná ta paní, která musí ten kus papíru podepsat zároveň se mnou. Mimochodem ani v čekárně nebyli ostatní čekající nějak zvlášť vstřícní. Když přijdu do jakékoli čekárny – ať už je to na ambasádě, u doktora nebo třeba na nádraží – přijde mi normální při příchodu pozdravit. Ale z těch lidí, kteří přišli po mně, nepozdravil nikdo.

Korunku tomu všemu nasadila paní úřednice, která mi sice poté, co jsem podepsala “reconnaissance maternelle”, vydala Motýlkův francouzský rodný list a prohlásila ho tím francouzským občanem, ale oznámila mi, že o pas i občanku se žádá pouze v dopoledních hodinách a že se tam tedy budu muset vrátit znovu. Alespoň mi ale potvrdila, že Motýlkova fotka bude použitelná i přesto, že nehledí do objektivu.

Takže se můžete těšit na třetí díl seriálu “Motýlek Francouzem”. Již brzy na obrazovkách vašich počítačů.

Ranní koncert

Věděli jste, že mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní se noční ticho postupně promění v poměrně hlučnou koncertní síň? Nejdřív začne jeden ptáček, pak se přidá druhý, třetí, čtvrtý… Je to moc hezké.

V životě jsem měla málo příležitostí vstávat tak brzy, abych si ten ranní koncert mohla poslechnout. Od narození Motýlka si tohle potěšení můžu užívat každý den (nebo každou noc – těžko říct, jak se tahle doba vlastně nazývá). Sice mi u toho padají víčka a mám potíže se udržet vzhůru, ale i tak je to moc hezký zážitek.