Pigmentové skvrny

26 Lis

Už nějakou dobu mě trápí pigmentové skvrny v obličeji. Především jedna na čele, obzvlášť viditelná v létě, jakmile se trochu opálím. Těhotenství ji ještě zvýraznilo. Neúspěšně ji maskuji den co den pomocí korektoru a zlaté tužky Touche Eclat od YSL.

Na konci září jsem si na spontánní popud v lékárně koupila docela drahé sérum Pigmentclar od mé oblíbené značky La Roche-Posay. Moc jsem nevěřila slibům na krabičce, že se výsledky dostaví do tří týdnů. A vyděsil mě příbalový leták, kde se mluví o tom, jak krém vyvažuje množství pigmentu v pokožce… Bála jsem se, aby mi to třeba nevybělilo obličej :-)

Po dvou měsících pravidelné aplikace 1x denně musím uznat, že určité výsledky jsem zaznamenala a jsem s nimi spokojená. Ta skvrna na čele pomalu mizí. Jistě to má něco společného i s tím, že mi od léta vybledlo opálení (ale letos jsem moc opálená nebyla, protože jsem se právě kvůli té pigmentové skvrně důkladně mazala opalovacím krémem). Ale svůj podíl na tom má snad i ten krém. Tak pokud s pigmentovými skvrnami taky bojujete, určitě doporučuju vyzkoušet.

la-roche-posay-pigmenclar-serum-30-ml

 

Ke štěstí je potřeba práce?

21 Lis

Včera jsem cestou z práce v rádiu zaslechla rozhovor s univerzitní profesorkou Claudií Senik, autorkou knihy Ekonomie štěstí (L’Economie du bonheur). Podle jejích výzkumů patří práce k základním elementům nezbytným pro to, aby se človek cítil šťastný. Jinak řečeno, ke štěstí je potřeba mít práci.

Dovedlo mě k to k hlubokému zamyšlení :-)

Když opomenu jistý finanční příjem, který podle mého názoru k zajištění štěstí skutečně potřebný je, nemyslím si, že bych byla méně šťastná, kdybych nechodila do práce. Zamyslela jsem se hlavně nad tím, co bych namísto chození do práce dělala, kdybych ten finanční příjem měla zajištěný „nějak jinak“.

1. Věnovala bych se Motýlkovi. To je asi jasné.

2. Pořád v rámci bodu jedna bych rozjela projekt výuky češtiny a českých reálií pro děti žijící v Lucembursku.

3. Nebo bych tu založila školící centrum pro personál jeslí apod., abych je obeznámila se správnou manipulací s miminky. Ne že bych byla nějaká specialistka. Ale snad bych jim mohla dohledat alespoň pár základních informací.

4. Nebo bych se věnovala osvětě ohledně kojení, aby místní maminky pochopily, proč je pro děti důležité.

5. Taky bych se vrhla na vypracování rozsáhlého sociologického průzkumu na téma vícejazyčnosti. Věnovala bych samozřejmě pozornost vícejazyčnosti u dětí, čehož by později mohla využít lucemburská vláda při rozhodování, zda je pro děti skutečně přínosné, aby personál v jeslích ovládal několik jazyků, a jestli je dobrý nápad mít výuku první roky školní docházky v lucemburštině, potom v němčině a následně podle výběru střední školy třeba ve francouzštině. A také bych se zaměřila na vliv kulturních rozdílů a jazykových odlišností na týmovou práci v pracovním prostředí.

6. Napsala bych knihu. Tedy vlastně několik. Uveřejnila bych své vědecké poznatky (viz výše), ale ještě bych k tomu napsala nějaký poutavý román.

7. Anebo bych prostě byla „obyčejnou“ ženou v domácnosti a dělala všechno, co ženy v domácnosti prý dělají: chodila na manikúru, pedikúru, ke kadeřnici, na kosmetiku, do fitka, do bazénu a s kamarádkama na kafe :-)

 

S kočárkem po Praze

19 Lis

Absolvovala jsem bleskovou návštěvu Prahy. Při té příležitosti jsem si v informačním centru vzala letáček S kočárkem po Praze. Velmi mě pobavil! Z ilustračních fotografií jednoznačně vyplývá, že při cestování metrem, tramvají nebo městkým autobusem se bez pomoci druhého dospělého prostě neobejdete. Dobrá rada nad zlato!

Já jsem sice toho druhého dospělého při ruce měla, ale MHD jsme se raději vyhnuli. Podařilo se nám všechny vzdálenosti zdolat pěšky nebo autem. A příště už ten kočárek možná budeme moct nechat doma.

Žárlím

13 Lis

Motýlek si velmi oblíbil slovo „táta“. Dokonce ho i skloňuje a volá na něj „Táto!“

„Táta“ nebo „táto“ slyším tak stokrát denně. I v noci.

Většinu nocí se přesouvá ze svojí postýlky do naší. Když se v ní po tmě uvelebuje, často si ověří, jestli tam táta je. Tázavě zvolá: „Táto?“ Ten mu rozespale odpoví: „Jsem tady. Spi.“ A Motýlek to spokojeně zalomí.

Ráno tahá z postele . ho převlékám z pyžámka, mu jdu ohřát mlíčko. Pak ale začne volat: „Tátóóó! Tááátóóóó!“ A ten mu pak přijde to mlíčko dát, zatímco já se jdu umýt a převléknout.

Když ho odpoledne vyzvedávám z jeslí, vrhá se mi kolem krku, ale „mámo“ nevolá.

V podvečer se začne ptát po tátovi. Vysvětluju, že je ještě v práci.

Když třeba v koupelně na sušáku visí Motýlova košile, Motýlek na ni hned ukazuje a hrdě říká: „Táta!“ Ano, tátova košile.

Když se pak Motýl večer vrátí domů, Motýlek se k němu žene jako vítr, nahlas se směje a volá: „Táto! Táto!“

A já žárlím. Chtěla bych, aby říkal taky „máma“ a „mámo“. Toho „tátu“ jsem ho navíc naučila já, protože i když se s Motýlem bavíme francouzsky, oslovuju ho před Motýlkem „táto“.

Když se Motýlka zeptáme, kde je máma, ukáže na mě. Takže ví, kdo jsem. Ale nepřivolává mě roztomilým zvoláním, nýbrž řevem a brekotem.

Ach jo.

Samba

10 Lis

Minulý týden jsem si nakonec propustku doma „vyjednala“ a vyrazila s kamarádkou do kina. Šly jsme na film Samba. Je od stejných tvůrců jako film Nedotknutelní, v hlavní roli se stejným černochem, Omarem Sy. Divák se tedy nevyhne pokušení oba filmy porovnávat, což je trošku škoda, protože v tom případě z toho Nedotknutelní vycházejí daleko líp.

Samba se zabývá problematikou přistěhovalců ve Francii, konkrétněji v Paříži, kteří žádají o azyl a snaží se najít si způsob obživy. Jejich situace je složitá, protože často nemají povolení k pobytu, bojí se vyhoštění a toho, že se budou muset vrátit zpátky do své země, kde je chudoba a válka. Zároveň je ve Francii možná čeká určité rozčarování, protože je velmi těžké najít si bez pracovního povolení práci, a získat povolení je běh na dlouhou trať, protože francouzská byrokracie je velmi pomalá. Existují dobročinné organizace, které těmto lidem pomáhají. V jedné takové organizaci pracuje Alice (Charlotte Gainsbourg) v rámci své psychiatrické léčby poté, co si ve své původní práci prodělala burn-out. Setkává se tak se Sambou ze Senegalu, který ve Francii žije už 10 let a stále nemá oficiální povolení k pobytu. Oba mají naprosto odlišné starosti, ale najdou jeden v druhém porozumění a zalíbení.

Obě témata – problém přistěhovalců a burn-out – jsou velmi aktuální. Až tak, že když se ve filmu ukázalo, že Alice prodělala burn-out, obrátila jsem oči v sloup, protože mám pocit, že v poslední době se burn-out týká tak třetiny pracující populace. Možná jsem nespravedlivá, ale zdá se mi, že jakmile je někdo trochu ve stresu a dělá práci, která mu nedává smysl (přitom ale neznám moc lidí, kteří dělají práci, která jim smysl dává…), hned se řekne, že prodělává burn-out.

Film doporučuju právě pro to zamyšlení nad životem a očekáváním přištěhovalců, a také pro jemný smysl pro humor. Nečekejte ale stejně silné emoce jako u Nedotknutelných, kterými si tvůrci nasadili laťku možná příliš vysoko.

 

samba

Follow

Get every new post delivered to your Inbox.

Join 105 other followers